Cesta generacemi

Když vyjdu ven a podívám se na ten tajuplný svět,
neuvidím nic, než svět a zase svět.
Ten svět, co každý zná,
ten, který každý rád má.
Ten, co já na něm žiji,
ten, co je plný vody,
ten, co tajemství skrývá,
ale některá nebyla objevena.
Tajemství svá, každý má.

Popojdu pár kroků dál,
á, doba kamenná!
To je ta doba,
o které jsem tolik slyšela?
Ta doba,
kde byla samá voda?
Ta doba,
kde nikdo se neměl rád?
Ta doba,
kde lidé bojovali o život
a byli rádi za každou kost?
Ach, co je to za svět?
Tady se mi nelíbí.

Chci odtud už rychle pryč
a tak běžím, tohle je kýč.
Co to nevidím,
Středověk!
Ach ne, samý mor a cholera,
co tohle býti má?
Pokud zůstat tu mám,
tak s jedině s očkováním,
tedy s tím,
co tady nemají.
Jelikož jsem chytrý člověk,
pomůžu Vám, nebojte!
Rychle ke mě, vakcínu mám,
a že je jí požehnaně!
Ne, ne, ne já už chci pryč,
Chci už někam, kde to nebude kýč!

Popojedu krásným vozem,
on je jako z pohádky,
ocitám se před Hitlerem,
na začátku 2. světové války,
všude jsou tu zátarasy
a hákové kříže,
vidím tady černé vlajky,
brzy tady někdo zemře.
Židé jezdí do táborů,
je mi jich moc líto,
nemají tady pitnou vodu.
Tanky obsadily město,
čeká se tu zachránce,
zatím nikdo nikde není,
ale jistě se to brzy změní.
Náhle vtrhli zachránci sem,
osvobodili svět a my jsme zpívali jen!

Teď je tu fajn, ale není to ono,
jedu domů škodovkou, snad mi nepíchne kolo.
Už jsem doma, je mi fajn, jsem v bezpečí a na nic nečekám.
Uvidíme, co se stane, ale zatím je to v pohodě.