Invalidní tříkolka

Dneska bude zase pěkný den,
pojedu já na tříkolce ven.
Motor mírně zavrčí z garáže mě vystrčí.
Sílu má snad tryskáče i pozadu ven vyskáče.
Po silnici si to frčím do kapsy já všechny strčím.
Však měl by každý věděti, ta kára není pro děti.

Člověče se zase zklidni, je to vozík invalidní.
Každý řidič co mě potká, ohlíží se dozadu,
pozor ty však dej si, ať nezaviníš nehodu.
Kdo potká mě hned zalechtá ho v bříšku.
To jsme ještě neviděli, ten vozík má i stříšku.
Zajedu si na náměstí, pak cestou mezi poli,
vždyť mám kola velká,jak malé traktory.

Tam v oboře lesní, velmi dobře se sní.
Mezi dřevěnými plaňky, pozoruji pasoucí se daňky.
Najednou se v dáli obzor zavlní,
není to přelud, však dívka na koni.
Po pravé straně za plotem mé oči něco láká,
vidím mezi stromy rýt obrovského divočáka.

Les příjemně voní, tu mech, vedle přeslička.
Má mysl se čistí a dodá úsměv na líčka.
Náhle spatřím přez cestu přeběhnout veverku.
Musím honem domů, dobít baterku.