Koronavodník

Říkalo se "co Čech, to muzikant", teď se to asi změní na - básník. Není to bohužel můj výtvor, ale je vidět, že národ neztrácí humor, a to je dobře. Hlavně, aby to skončilo dřív, než z těch všelijakých fórků a básniček bude
celá sbírka. Vydržať, to je teď národní heslo.

ŠIČKÁM

Za mašinou s tuhým tělem
sedí ženy podvečerem:
„sviť žárovko sviť,
ať mi šije niť.

Šiju, šiju huboroušky,
proti virum nemám zkoušky,
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
rozstříhám i módní šátek:
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
brzy virus zničen bude:
sviť, žárovko, sviť,
ať mi šije niť."

Ráno, raníčko šička vstala,
roušku si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, roušky prát
musím je celé dezinfikovat"

„Ach nechoď, nechoď mezi lidi,
v testech se staly už i chyby
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, bez roušky ven.

Virus se tobě vyhýbal,
asi se české šičky bál,
v sukničce jako z vodních pěn:
nechoď, má šičko, k lidem ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, má šičko, k lidem ven."-

Nemá šička, nemá stání,
rozdávat roušky ji cos pohání,
roušky všem dodat ji teď nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První roušku už lidem dala -
zakryla ústa, naději dala,
po ochraně teď šité od srdce
zavířilo se rychle velice.

Narazil u nás virus tvrdě,
české šičky to vzaly hrdě,
na mapě zkázy co světu dal,
zelený mužík dotleskal.