Otravní komáří!

Jedna hodina odbila a lampa ještě svítila...
Svítila ještě dlouho do rána, do pokoje přilákala mi komára.
Vysát krev se mi urputně snažil, zanedlouho se mým přičiněním v pekle smažil.
Nezbyl po něm jenom puch, strašil mě i jeho duch.
Stále slyšela jsem jeho bzukot v uších, povídal mi i o dalších mnou zatraceních duších.
A že jich nebylo málo,ba ani moc. V každém případě, úplně mi zkazil noc!
Furt jsem se ošívala, abych ho odehnala. Bylo mi to k hovnu jednoduše, páč strašila mě jenom jeho duše.
Vůbec nemohla jsem spáti, začala jsem tedy klíti.
,,Doprdele, sakra, kruci, tak dej mi už pokoj přeci!"
Do pekel horoucích jsem ho stále posílala, jeho duše však na mé příkazy nedbala.
Bzučel a bzučel a když bylo ráno, jednoduše mi z toho hráblo.
Odvezli mě do Bohnic, nebylo to však na nic.
Neustále bzučel vřele, mě to bylo u prdele.
Vždyť mi přece dávno ruplo v palici, tak jsem se nestarala o hmyz bzučící.
Jednou sedla jsem si k počítači a napsala vymítači.
Jen tak, abych se nenudila, jsem řekla, ať se dá do díla.
A on přišel, vymítal, ale komár bzučel dál.
V tom mi řekl: "Slyším hlasy!!" a rvát si začal ty své vlasy.
Já zvolala: ,,Primáři! Ať jdou k čertu komáři!"
Primář si pro nás přijel, černou kočku přitom zajel.
To bylo špatné znamení, co osud primáře zcela změní.
Primář do pokoje přišel, komáry však nenašel. Tep se mu však rychle zvýší, on komáry také slyší!
Bože bože, všem nám běda! Komárům se vzdáme teda!
Cokoli, jen dost už bzučení! To je nejhorší ze všeho mučení!
Zemřeli jsme tedy v klidu, teď jsme vystaveni někde v lihu.
Zavřeni jsme v lahvích s nálepkou: Zemřeli smrtí nelehkou.
Chudáčci naši malí, komáři je uštvali.
Duše naše straší vaše komáry, každým dnem odnášejí víc jich na máry.