Polednice ( K.J. Erben [ Parodie ] )// 3x verze

1)
,,U hrobečku dítě stálo, z plna hrdla mlčelo,
před chvíli se usmívalo když tatínka věšelo.
Tu si náhle pomyslelo: "máma má o tátu strach!"
nechtělo maminku trápit - teď je dvojnásobný vrah.
Dva hrobečky vedle sebe, brácha vchází do dveří,
za chvíli už budou tři - když se dílo podaří.
Setmělo se, měsíc vyšel, dítě už má strašný hlad,
nu a tak si umanulo z Macka guláš udělat.
"Čiči, Macku, pojď sem ke mně". dítě zvedá topůrko,
Macek přišel, dítě jásá: "už tě mám ty potvůrko!"
Vzpomnělo pak na babičku, na tu starou lakotu,
záhy vetchá stařenka, zdobí tyčku u plotu.
Když to děda všechno spatřil, zasípal: "Ty hajzlíku!",
staré kosti pomalé jsou, neunikly majzlíku.
Po chvíli pak upozornil, alarm VB stanici,
že se něco nekalého, děje v místní márnici.
Kapitán se líně zvedá, do auta se doplazil,
dítě zmáčklo odpal včas, s bombou k nebi vyrazil.
Tak se dítě pojistilo, že mu už nic nebrání,
dál si hrát na predátora, bez trestního stíhání."

2)
U lednice dítě stálo,
z plna hrdla zpívalo.
Na tranzistor k tomu hrálo,
do rytmu se kývalo.
"Hudba křičí nervy ničí,
nepeče se pečeně.
Cosi syčí na vařiči,"
matka křičí zděšeně.
"Mléko prchá! Běda běda!
Nateklo mi do boty,
táta bude bez oběda.
Pro tebe ty, zlobo, ty!"
"Zanech řvaní moje zlato,
hrej si - tu máš kohouta!"
Ledva matka dořekla to,
Bouch bác! Letí do kouta.
Podlily se krví oči,
povalené matičce.
Pozvedne se, povyskočí,
a pak řekne kratičce:
"Pojď si proň ty Polednice!
Pojď! Vem si ho tuláka.
Stojí stojí u lednice,
nepracuje, huláká."
Malá bledá tváře divé,
pod plachetkou osoba.
Škytá heká prská plive,
vichřici se podobá.
Vlivem síly odstředivé,
plachetka když zvedne se.
Odhalí se hnáty křivé.
Bože, to je recese.
Kde se vzala bledá malá,
Pod plachetkou perzóna.
Dodnes nevím proč mi dala,
dvojitýho nelsona.
A pak řekla: "Naval dítě!
Nekoukej tak zarytě."
Na ta slova začla hbitě,
honit dítě po bytě.
Když pak celá rozechvělá,
dítě v rohu lapila,
pozval jsem ji kdyby chtěla,
by se se mnou napila.
Nejprve se upejpala,
pak se vrhla na whisky.
Pro mě v domě nenechala
nic než prstů otisky.
Od té doby dnes a denně,
jak poledne udeří.
Malá bledá neprodleně,
narve se mi do dveří.
Vypije mi slivovici.
Vypije i petrolej.
Proto nikdy Polednici,
na dítě si nevolej!

3)
U tabule díte stálo,
s plna hrdla mlčelo.
Bodejž bys jen trochu málo
z učebnice vědělo!
Poledne v tom okamžení,
bude konec hodiny,
a ty jako zaražený
neznáš příklad jediný!
A zas do hrozného křiku-
" i bodejž tě sršeň sám -
že na tebe, nezbedníku,
ředitele zavolám!"
"Pojď si pro něj, řediteli,
pojď, vem si ho, zlostníka!"
A teď všichni uviděli,
jak kdos dveře odmyká.
Dlouhé nohy, dlouhé ruce,
černý vous - jak velitel,
vchází do dveří tak prudce.
Je to sám pan ředitel!
Ke stolu se plíží tiše,
pan ředitel jako stín,
hloupí žáček sotva dýše-
bojí se, co bude s ním.
Už vztahuje k němu ruku,
už je konec dětským hrám.
Teď dostaneš hloupí kluku,
pětku velkou jako trám.
Tu slyš!Jedna, druhá, třetí,
zvonec konec udeří.
Že školy ven děti letí,
nikdo tomu nevěří.
V mdlobách matka doma leží,
na ňadrech má žákovskou,
táta ke klukovi běží,
by ho ztrestal rákoskou.