Básník

Tam za sbírkou plnou básní a ještě o kus dál
žije prokletý básník, co verše své jen psal
za sílu svých svalů duši citlivou schoval
byla křehká jako sklo pečlivě ji hlídal.

Zasněný spíš jako blázen lidem připadal
hlavu v oblacích nic kolem sebe nevnímal
životem svým bloudil, cestu svou hledal
sklízel jen výsměch, když beznaději propadal.

Otevřela mu duši svou a tak jí potkal
tu dívku křehce nádhernou a najednou se všemu smál
kouzlo života pochopil, najednou se radoval
našel svou lásku poezii a srdce své jí daroval.

V sobě jsi jí nosil a každou noc usínal
byla jen tvá a celým srdcem jsi jí miloval
tisíc tváří a tisíc jmen jsi ji ve svých básních dal
jak je krásná vždyť její vůni si znal.

Jak krásné je žít lítat v oblacích
křídla nemít topit se v polibcích
vášní co pálí v těch něžných dotecích
ta touha je jako oheň plamenů hořících.

Na křídlech své fantazie nech mě nést
do ráje splněných snů hlasem srdce slyšíš jeho šelest
lásku v sobě máš tak nech ji rozkvést
to poupě tu křehkou květinu její vůní se nech vést.

Srdci co bije, jako zvon dáváš křídla
znám spousty něžných slov duše má procitla
tak křehce sladká tón souznění jsi ve mně rozezněla
jeho vibrace v sobě cítím, mé nitro jsi rozechvěla.

Tvá krása je čistá, jako ranní modlitba po tobě toužím
jsi mou vírou, tím oltářem, před kterým klečím
tu tvář jako z obrazu starých mistrů v sobě nosím
jak je nádherná jen v tebe lásko věřím.

Stále je, se mnou životem svým kráčím
zraju, jako víno svým věkem moudřím
jsi ve mně tak nádherná jako básně co v sobě nosím
slůvka nádherná šeptáš, tvůj hlas slyším.

Svíce života hoří, plamenem vosk ubývá
jsi mou nadějí jen věřit, zbývá
na jazyk se derou slůvka sladká tak medová
poezie inspirace má něžná mé srdce se tobě oddává.

Tak tu žije ten prokletý básník dál
múzu co je tak něžnou poezii miloval
je pro ni zrozený jak dlouho ji znal
ten prokletý básník co verše své jen psal.