Divka mych snu

Kromě lásky není nic, kvůli čemu by stálo za to žít.
Jako květina na skále,
je když na ní hledím,
moje srdce má namále,
když vedle ní sedím.

Už mě to asi dohnalo,
říká se tomu láska,
co by se teď dělat dalo?
Ona je nejhezčí kráska.

Když se ráno probouzím,
musím na ní vzpomínat,
její hlas zní uším mým,
jako když krásně šumí sad.

A večer když usínám,
její tvář mě neopouští,
podobu její v hlavě mám,
když jsem s ní, tak už nejdu pouští.

Ale rozkvetlou zahradou,
kde je opravdu krásně,
ona je sladkou návnadou,
když jí píšu své básně.

Její úsměv mi dodává sílu,
běžím potom dál a dál,
když jí vidím, tak vidím vílu,
chtěla bych s ní jít na báječnej bál.

Když se mě dotkne svou rukou,
je to jako nejlepší olej,
očarována jsem její kouzelnou hůlkou,
bloudím někdy až za druhou kolej.

Jak krásně vybroušený drahokam,
tak na mě přesně působí,
když jsem s ní tak ten pocit mám,
že mé city se násobí.

Vlasy její když mě pohladí,
je to jak dotek moře,
náladu dobrou mi naladí,
mám to s tou láskou hoře.

Nemocená láskou dneska jsem,
nemá už cenu zapírat,
budu si žít svůj krásný sen,
a pak jí půjdu zazpívat.