Dívka z parku

Potkal jsem ji ráno v parku,
byla skoro ještě tma.
Venčila tam svoji fenku
a já si přál již tehdy, aby byla má.
Vídám ji zrána i k večeru,
vždy zdá se tak vážná a nepřístupná.
K seznámení hledám vhodnou atmosféru,
však získat její důvěru nebude asi věc snadná.
Jednou však k mému údivu sama zeptala se,
proč za ní chodím, proč ji sleduji.
Tak řekl jsem, nemohu odolat tvé kráse
a na první pohled už tě miluji.
Smála se, doprovod ale neodmítla.
Parkem jsme pak chodily,
na lavičce do očí si hleděly,
dokud na obloze hvězda nezasvitla.
Za krátký čas pozvala mně k sobě na večeři,
z rádia hraje píseň o velké lásce.
Na prostřeném stole zdobené svíčky hoří,
nesu ji rudé růže, ty jako ona voní tak sladce.
V krbu tiše jen praskají polena,
dvě srdce v jedno jsou spojena
a naše láska nocí je posvětcena.
Pak odjet jsem musel na služební cestu,
o den dříve vracím se zpět.
Chci ještě honem obejmout svou nevěstu,
podezřením však náhle jsem zbled.
Ve škvíře rolety spatřím ji v noční košilce,
co tam tančí jen za podivné kreace.
Má snad u sebe jiného milence?
V úsměv se náhle změnil můj stres,
vždyť za ní na lože skočil jen její pes.
Jsem já to ale žárlivý slíva,
jak mohl jsem s milencem splést si jorkšíra.