Hra lásky

Slyším tóny tklivé houslí znít,
proč slzy po tvářích tekou?
Nech mne jen malou chvíli snít,
pak nabídni mi náruč měkkou.

Mezi skalami nese se ozvěna,
tak marně lásku jsem volala,
najednou stala se velká proměna,
láska se sama, po létech ozvala.

Bojím se, by si ji ozvěna nevzala zpět,
jen tiše ve stínu lesa kráčím,
přemýšlím - budu tě zase milovat smět?
Než slunce zapadne, lásku vyznat ti stačím.

Šeří se a tma pomalu se plíží,
ale strach najednou je pryč.
Mohutný dub hrdě k nebi vzhlíží,
ty též pyšně svou hlavu vztyč!

Už nenechám se srážet k zemi,
nebojím se, že přemůže mne zase pláč,
šťastna usínat budu na tvém rameni,
pro mne budeš vždy ten nejlepší hráč.

Že na housle hrát neumíš - nevadí,
ale na struny mého srdce zahrát umíš,
tvé vyznání lásky, duši mou pohladí
a snad i mé vášně trochu ztlumíš.