Hradní pán

Hradní pán za ranního kuropění vydává se na cestu,
snad do rytířské zbroje oděn jest či hledat nevěstu?

V honosném rouchu - chystá se na námluvy,
s hlavou vztyčenou, nechce slyšet slůvka výmluvy.

Rozený vůdce - jak sám král Artuš, požádat o sličnou ruku spanilé princezny,
o její kráse povídá se v celém širém kraji, zalíbení ve mně nalezni.

Pln očekávání projíždí černým lesem - touha žene ho kupředu,
spatřit svou milou, pokleknout před ní - rychleji jet již nesvedu.

Avšak na pozoru musí se míti,
opatrnosti není nikdy dost - před loupeživými rytíři.

Na nádvoří kynou mu poddaní,
srdce mu nyní velí jen jediné - ať navždy jsme si oddaní.

Strnulý, oněmí úžasem - před ním snad zjevení andělské,
sám čaroděj Merlin přičaroval jí nesmírnou spanilost, či rohatému duši upsala, půvaby to ďábelské.

Před Tebou poklekám, má princezno líbezná,
prosím, pojmi mě za chotě, staň se mou - tvářičko úžasná.

Hradní pán odváží si na svém bílém oři svou krasopaní,
věrni si zůstat a milovat se až do konce svých životů, k tomu jsou odhodláni.