Býval jsem kámen,
ale ty jsi mě zlomila,
ledový, zmrzlý až na kost,
než jsi mě celého roztopila.
Tvé malinké oči dívaly se hluboko,
byla jsi nejhezčí, daleko... široko...
jako jediná květina na poli nicoty,
která provrtala kámen
a vpustila paprsky do světa temnoty.
Byli jsme dva, ale nikdy jen jeden,
nakonec ze všech měsíců,
zbyl mi nekonečný leden,
o příchuti kávy s jedem,
jako pro tebe chleba s medem,
teď už rozdílné cesty vedem,
jako Homer s Nedem,
už žádné šimrání pod tvým pohledem,
zbyl jsem jen já,
se sny že se ukážeš,
jako myslivec se svým posedem.
Jsem starý, ty dívenka mladá,
snad jsi mě i měla trošku ráda,
nejsem tvůj sen, přesto byla jsi můj,
snažil jsem se volat "nechoď a stůj..."
Pryč jsou ty doby,
už nejsem z ledu a kamene,
teď teču jako řeka u pramene,
jsem ten, kdo nikdy nezapomene...
PeopleSTAR (4 hodnocení)