Jen zbožné přání

Kéž bych mohla znovu cítit, tvůj smích,
jak taje mi ve dlaních,
jak krásně bílý první sníh.

Kéž bych mohla znovu spatřit ústa tvoje,
jak říkají, že chceš jen moje,
jak prosí jiná nepoznaje.

Kéž bych mohla znovu, dotyk dotyku dát,
jak udělat to, když nemáš mě rád,
jak poslouchat, když umíš jen lhát.

Co do jedné slzy, vleze se bolesti,
co do jedné vteřiny, vleze se neřesti,
co do času vleze se chvil,
tolik toho chci, abys pochopil.

Býti motýlkem v kleci skleněné,
býti princeznou ve věži střežené,
co oba mají společné?

Po svobodě touha, nutí je žít,
když chvíle je dlouhá, zkouší pak snít,
o tom jak utéct a nezemřít.

Nezemřít za lásku, co způsobila jim trápení,
nezemřít v nenávist, byť život jim byl vězením,
a ani já touhle básní, na pravdě nic nezměním.