Kdo vyléčí můj žal

Kdo vyléčí můj převeliký žal,
kdo ukáže mi, kterou cestou jít.
To tenkrát básničky jsi pro mne psal
a já toužila lásku po douškách pít.

V tvých očích, jak ve studánkách,
utápěla jsem velkou lásku svoji,
často mluvil jsi jen v hádankách,
já přesto toužila být jenom tvojí.

Proč jen osud mně poslal do cesty tebe,
proč neupozornil na lásky častá úskalí.
Odešla láska a vzpomínka na ni zebe,
tenkrát ještě kvetla láska v Podskalí.

Potůček, jak úzká stužka stříbrná,
bublal si vesele ve vysoké trávě,
s tebou každá chvilka byla příjemná,
pomněnky pro naši lásku vykvetly právě.

Byly modré jak blankytné nebe,
stejnou barvu i tvé oči měly.
Teď pro slzy nevidím nikde tebe,
děkuji, že šťastni jsme být směli.

Odlétla láska kamsi do dáli,
ani sbohem nám nestačila dát.
Už dnes vím, proč o ni jsme se báli,
přesto druhému ji budu vždycky přát.

Tak často o životě přemýšlím,
ale osud ani trochu ovlivnit nemohu.
Že něco snad změním, to si nemyslím,
ale lásku volat zpátky? Co si pomohu!

Jen se ale přiznám, že snad ani nevím,
zda vše co bylo, znovu bych prožít chtěla.
Dnes už i ze svých přání trošku slevím
a poděkuji za to, že tebe jsem tady měla.