Rozhovor

Jdou postavy temnou ulicí
pod stříbrným svitem měsíce.
Co nálad ta podivní směsice:
ona se smutkem, on pln radosti.

"Pěkná noc, jasná," jen ozve se hlas.
"Černá a smutná," ona odpoví zas.
a je ticho...

"Ne když jdeš se mnou, ty světlem dne jsi,"
vesele jeho hlas opět zazvoní.

"Nevíš co vidíš, tu jen zima a tma,"
pře se s ním ona, celá nešťastná.

"Dokud jdeš se mnou, já půjdu i tmou,"
namítá s úsměvem, však s předtuchou zlou.

"Jaké to přátelství, jen strach a děs,"
vzdychne a do hlasu vkrádá se třes.

"Však bojovat budeme za naše přátelství,"
s nadějí v očích jí lehounce odpoví.

"Nač tento boj, vždyť rozdílní jsme,"
řkouc v očích má obavy tajemné.

"A přeci jsme stejní, to hluboko v nás,"
pravdivě promluví, pevný má hlas.

"Jen bolest uvnitř nás, jizvy a žal
zbylo nám s přátelství, kde plamen plál,"
vykřikne tiše tím hlasem jež znal.

"Vzdáváš se snadno. To nechceš mě mít?
Nejsem ti přítelem... mám tedy jít?"
zašeptá zoufale jak vlk, když jde vít.

"Lepší snad je každý cestou svou plout,
než společně trpět, než k sobě se pnout.
Ty dáváš mi srdce své a dal bys i víc,
však co já ti nabídnu? Bolest a nic!"
....
Tak sama se sebe ptá,
když v odpověď jí zašeptá:
....
"Já nehledám štěstí, ni radost či ráj,
jen přítele na cestě skrz temný háj.
Půjdu i samotný, sílu já mám,
však ve dvou se lépe jde než každý sám."

"Každý jsme jiný, a přec oba stejní jsme,
jak barevné nitky osudem spředené,"
tak dvojhlas posmutněn do tmy si povzdechne.

Pak oči jejich v šeru se setkají.
Oba již chápou, na nic se neptají.
Strach jejich pominul kratičkou vteřinou.
Spojeni jsou teď tou myšlenkou jedinou.
On se k ní obrací s rukou vztaženou.
Ona se zastaví, odpoví dlaní svou.
Ona mu světlem, on jí je nadějí.
Začátek lásky, ukryté v přátelství.
Na chvíle temna, každý si vzpomene,
však jejich ruce, už zůstanou spojené.