Táborák

Táborák pomalu dohořívá a tiše praská,
osada se do hlubokého spánku brzy ponoří.
Kdeže je ta moje první velká láska,
i po těch létech, mé srdce pro ní zahoří.

Překrásné tady u řeky vždycky byly chvíle,
stromy šuměly a temně hučel jez.
Nemuseli jsme za štěstím jezdit dlouhé míle,
co prožili jsme,ve vzpomínkách vrací se dnes.

Tklivé písně celým údolím se nesly,
co slyšet jsme chtěli, vracela nám ozvěna,
do ranečku se nám všechny radosti vešly,
na nás z výšky se dívala jen rozhledna.

Na ty chvíle už nejde nikdy zapomenout,
stále při pohledu na jez se vracejí,
občas nám musí ale něco připomenout,
bojím se, že rok od roku se někam ztrácejí.

Nerada bych o ty překrásné vzpomínky přišla,
vždyť to je jediné, co po lásce mě zbylo.
Aspoň ve snu zase bych s tebou na tu louku vyšla
a zavzpomínala na doby, kdy spolu nám dobře bylo.

Stejnými místy dneska sama kráčím,
přála bych si, bys tady se mnou byl.
Marná touha, jen vzpomínky s sebou vláčím,
pro mou útěchu, snad jen ten splav tady zbyl.