Těžký úděl

Vlny hladí bílou pláž,
s malými kamínky si hrají,
na břehu maják, drží stráž,
hvězdám o moři, sny se zdají.

Nad pevninou racek přelétne,
už námořníci domů se vracejí,
všude klid, kam oko dohlédne,
jen vzpomínky se trochu ztrácejí.

V přístavu jejich lásky čekají,
předlouhé to bylo čekání,
jejich oči, ty své milé hledají,
šťastné bude - tohle setkání.

Než zase vyplují na moře,
se svou láskou se potěší,
snad bude je hlídat, ten nahoře,
ale vzpomínky, jim budou přítěží.

Na moři je vždycky smutno,
při vzpomínce, slza v oku se zaleskne,
trpělivostí se obrnit je nutno,
tak často po lásce, se zasteskne.

A tak brázdí stále oceán,
po hvězdách domů pozdrav posílají,
někdy pořádně je na ně rozhněván
a obrovské vlny, se jim vysmívají.

Přetěžký je život námořníka,
ale je to jejich těžký úděl,
touha po domově je převeliká,
kdyby tak každý, zapomenout uměl.