To bych byl idiot

Pavlík byl malý a poslouchal pohádky,
líbezné příběhy, kde všechno se plní.

Nikdo se nevzteká, nedojde na hádky,
při tom se panečku náramně chrní.

Byli tam vodníci, princezny, víly,
všechny ty podivné bytosti.

Měli se rádi a šťastně si žili,
vždycky to nandali hlouposti.

Zlo mělo většinou obrovskou moc,
ztichla vždy každičká hláska.

Kde kdo pak volal si o pomoc,
vyhrála vždycky však láska.

Princezny nejsou má milá děťátka,
říkali v normálním světě.

To vše je jen kouzelná pohádka,
dodali dále v té větě.

Já zjistil, že tomu ovšem tak není,
našel jsem totiž svou princeznu.

S ní je vše zase jak překrásné snění,
do srdce snad cestu naleznu.

Zuby své do boje vycením,
budu jí milovat celý svůj život.

Snad se s ní jednou i ožením,
kdyby né to bych byl idiot.