Vzpomínka.

Proč tak jako, že jedna a jedna jsou dvě není zřejmé,
co udělat, čím být, za čím si stát a po boku koho stát.
Sama v sobě teď tápu a přemýšlím, kdo jsem...
Kým budu? Budu tvou myšlenkou.
Budu ta, která ti ukáže proč je krásné žít a že v každém dni najdeš důvod k úsměvu.
Budu tvou múzou ve které nikdy světlo nepohasne.
Budu tvou berlí, když nohy ztratí rovnováhu.
Budu červem v tvojí hlavě, který nebude chtít ven.
Neboj se, neublížím... A nakonec? Nakonec budu jen vzpomínkou...
Která kdysi byla a už se nikdy nevrátí...
Až později zjistíš, že ta vzpomínka,
pro kterou teď pláčeš, byla tvůj život, kterého sis nevážila.
Ta vzpomínka byla tvým kyslíkem, který sis odepřela.
Až nastane tento čas... Pak prosím postav pomník této naší lásce.
Aby tak jako na filmové pásce i náš příběh došel poznání.