Vzpomínky

Stále častěji jedna osoba mi chybí.
Ty smutné stavy, se mi vůbec nelíbí.
Všechno to kvůli ní začlo, všechno to s ní skončí.
Ale teď, malej kluk u okna zas brečí.

Vzpomíná na ni, na tu krásku.
Její matka, vychovala princeznu Zlatovlásku.
Ne že by zlaté vlasy měla, i když je možná chtěla.
V chování stejná jak ona byla, najednou se z čista jasna změnila.

Košem dala mi, poslala k vodě.
Kde čekají na mě ty výletní lodě.
Daleko od ní mám být.
Udělám cokoli, co ona bude chtít.

Nemám volat ani psát.
Tak Satane mám se ptát?
Proč tolik mi chybí, když rok to je.
Už nechci v hlavě ty rozboje.

Vzpomínám na první naše setkání.
Na to moje s prstenem klekání.

Bohužel mi chybíš, nic už nezmůžu
Tak snad si toto přečteš a zakřičíš, já ti pomůžu.

Jinak špatně to skončí.
Ty depky už roční.