Gruntová? Oní se bude psát, radost, tu mi umí dát. Uchopí mě v nejhorší době, najednou mě přitáhne k sobě. Tajně mi pošeptá jednu větu, ;;o moc Tě prosím,nedávej konec svému světu. ;; Vážně si to přeje, áá, vždyť ona se mím problémům směje.!...
Zčeřený večer, poslední metrobusy drnčí po koleji. Stín kříže padá na postel. Chřestící meče, zlomené papyrusy pod sněhem závějí. V oknu mříže výhled na kostel.
Ulice všední plní se zástupy uprostřed hlupák táhne si fošnu. „...
Schod po schodu - kráčím vzhůru - však stále šlapu zemskou kůru - neslyšen a neviděn - tu zdravím němou tvář. Bez vzdechu a bez pohnutí čekám, čekám na pozdrav. Nedočkám se...jednou snad.