Balada o polce - Jan Neruda

Na návsi je převeselo! Polka sedí v zlatých saních,
před nimi dva vraní koně, plno pestrých pentlí na nich,
nad nimi jak v mladém jaře tisíc písní vzduchem jásá,
kolem nich se tísní, víří, skáče, plesá veská chasa.
Polka sedí v zlatých saních, chce až k vzdálenému městu –
„Nuže, jeď už, milá polko, šťastnou cestu, šťastnou cestu!
Ti se budou v pyšném městě, co to přišlo ze vsi, dívat,
budou nožičkami šoupat, boky vzpírat, bujně zpívat!“
Polka jede – polka jede.
Hlasně bičem svojím práskla – je to cesta, je to jízda!
Pod saněmi sníh si zpívá, po stromích kdos písně hvízdá,
kámen radostí se válí, ba i tam ta hora šedá
bok si skalnou pěstí vzpírá, podle taktu hlavu zvedá
A ta polka – je to holka! je-li pak kde druhá v světě,
v očích hvězdičky jí hoří, po tvářích jí růže květe,
veselostí v mladém těle každá žilka jinou hraje,
věčně je jí do zpívání, do skoku a do mumraje.
Polka jede – polka jede.
Dofičeli pozdě k městu, koníci už samá pěna –
ej jakž večer město smutno! vrata zimně pozamčena,
náměstí jak vymeteno, ulice tak hluše pusty,
pod střechami tma jak v pytli, nad střechami mlhy husty.
Polka na zem seskočila, sníh si s lesklých tváří stírá –
„Což tu není nikdo kolem, kdo že hostem odevírá?“
rozhlídla se po staveních, přistoupila ku okénku,
uvnitř hlas se ozval hrubý: „Kdo to na nás klepá venku?“ –
„Polka jede – polka jede. –“
„Slyšíš, ženo, polka jede! Vejdi dál, můj milý hosti,
doufám, že Ti dům náš celý bude ihned po libosti!
Hned tu budeš jako doma: mladý muž a žena mladá,
pod krovem nám dudy visí, strop se z samých houslí skládá;
stěny plny klarinetů, v každém koutě basa bručí,
dvéře do noty nám vržou, kamna k tomu fagot hučí.
Honem, ženo, pospěš městem, sezvi bohaté i chudé,
sezvi nám sem staré mladé, ohlašuj a zvěstuj všude:
polka jede – polka jede!“
Přišlo k polce město celé! „Pěkně vítám,“ chudý řekl,
bohatý vzal klobouk s hlavy, král i korunu svou smekl.
Jak se polka roztočila, král chyt’ králku, kníže kněžku,
Jozífek vzal Kačku za pás, Toník kýv si na Anežku.
Hej ten výskot, hej ta vřava! tisícům se svítí oči –
je to přelud nebo pravda – vždyť i světnice se točí –
stěna sem tam otáčí se, kamna sem tam potácejí,
lavice se nadzdvihují, trámy v stropě obracejí –
polka jede – polka jede!
Balady a romance - Balada o polce
Autor: Jan Neruda