Být či nebýt... mít či nemít...

Ač chtěla bych vykřičet do světa…
svou beznaděj a zmar.
od zimy až do léta
si semnou život jen hrál.

však nastala chvíle,
kdy potkal mě maličký střípek štěstí.
to štěstí doteď vzdáleno na daleké míle…
snad si ke mně cestu trním klestí….

v hlavě nápadů hodně a přeci tam není nic.
proč slov na duši jako na jazyku nemám víc.

v srdci tolik bolesti
a přec naděje se tam krčí.
však přes hradbu marnosti
ta naděje mlčí.

snad měla bych tu naději ignorovat
a život žít jak dosud.
růžové plátno přes oči nemalovat.
tak osude, sám posuď…

v očích jeho chtěla bych se ztrácet…
po boku s ním za ruku kráčet.
při jeho výšce snad metrů dvou…
chtěla bych ukrýt osobu svou…

však touha a skutečnost
dvě rozdílné hladiny světa…
nesmím porušit svou mlčenlivost …
nebo postaví se mi do světa odveta…

nechci s nikým bojovat…
raději budu dál si malovat
jak můj život dokonalosti se blíží…
ikdyž nudou a nezájmem se mé oči klíží.

v životě člověk nesmí riskovat nikdy více,
než je pro něj únosné…
neb ztratí ke štěstí klíče
a svíce jeho duše vyhasne.