Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Majáky

Rubens, to Lethe jest, to sad jest lenosti,
kde nelze milovat, poduška těl to svěží,
kde žití burácí, se zmítá s prudkostí
a ve vzduchu jak vzduch, jak v moři moře běží;

Da Vinci, zrcadlo jest hluboké, kde tíhnou
v dál luzní andělé, s úsměvem sladkým plují
a v sosnách, ledovcích se tajuplně mihnou,
jež stínem se všech stran kraj jejich obklopují;

Rembrandt, to hospital, kde kvílí vzdech a vzdech,
zdi jehož jediný kříž zdobí, v mroucích hlas
kde dýchá modlitba kol hnisu u ran všech,
a zimní paprslek kamž v jeden padne ráz;

Angelo místo je, kde Herkulové v směsi
se s Kristy splétají, a příšery kde tmou
obrovské v soumraku a vzpřímeny svět děsí,
jak prsty roztáhnou, tak rubáše své rvou.

Zuřivost boxera i s fauna chlipností
jenž sbíráš s půvaby žoldáků, srdcem divý
a zpupný člověče, však s tělem v křehkosti,
Pugete, trestanců císaři zádumčivý;

Watteau, ten karneval, kde jak motýli lítá
dav srdcí vznešených, se míhá zářící,
do čerstvých dekorac kde lustrů světlo kmitá,
a závrať rozlívá v ples tento vířící;

Goya, sen upíra, pln děsů neznámých,
zárodků, na hodech jež o sabbatu vraždí,
se zrcadly rej bab a dětí nahatých,
jenž vjíždí do punčoch, čím démony zlé dráždí;

Krvavé jezero, kde sosen stín vždy svěží,
kde byt zlých Andělů, to Delacroix jest,
kde nebem truchlivým fanfary divné běží,
jak harfy ztlumené, harf Weberových zvěst;

Ty kletby, rouhání, ty nářky, vzdechy, steny,
ty slzy, výkřiky, ten vzruch, ta Te Deum,
sterými bludišti jsou ohlas opáčený,
pro srdce smrtelné toť božské opium!

To výkřik opáčen je stráží tísícerou,
toť heslo slané dál heroldů tisíci,
na věží tisíci to maják jest v noc šerou,
křik lovců ztracených v hvozd velký, mlčící!

Toť vskutku největší je svědectví, ó Pane,
jež člověk může dát o svojí hodnosti,
ten žhoucí od věků vzdech, který k věkům vane
a zmírá na břehu tvé, Bože, věčnosti!