Charles Baudelaire VÝBOR Z KVĚTŮ ZLA

Cesta

I.
Ten svět jak velký zdá se, bez konce a hrází,
když těká obrazy a mapou, dítěti
neb ve svitu, jejž lampa na knihu nám hází!
Však v očích vzpomínky, jak malým zdá se ti! -

Nuž jeďme! Mozek náš jest žhoucím ohněm plný,
v dál srdce tužbami a záštím pudí nás;
co v nás je bez hranic, to spějem v rythmu vlny
v klid mořem skolébat, jež meze má i hráz.

Ten z vlasti odchází, kde hanba na trůn sedá,
ten z domova, ten s očí ženy utíká,
v nichž jako astrolog své tona hvězdy hledá,
a vůní záhubné své Kirky uniká.

V tvář němou proměněn by nebyl těmi čáry,
se nebem, prostorem, se světlem opojí;
ať jen ho pálí mráz, ať praží slunce žáry,
jen starých polibků když stopy zahojí!

Však pravý poutník ten, kdo s lehkým srdcem vstává,
jen aby šel, jak balon, když se dává v let;
kdo svému osudu se chutě odevzdává
a proč, sám nevěda, si stále říká: V před!

Své touhy v proměnách kdo oblakům se rovná,
jak voják o bitvě kdo o rózkoši sní,
jež velká, měnivá, jež nová, nevýslovná,
že jména lidský duch se nikdy nedozví!