Cherubín troubí na kost fanfáru Vít Slíva

Bratrstvo kamenů

Jsme bratrstvo kamenů v kruhu.
Já nejstarší, stále častěji stříbrně lízaný
slimáckým jazykem pekla. Jsem stůl z hadí kuchyně,
kámen pro čertův mlýnek.

O zimních honech, kouřících z ručnic
a zaječích břich, trochu mě zahřejí
lejna honicích psů.
V červnu, v noc Plození,
dře o mě boky vlk Lupus,
souhvězdí blechaté, rychlého dechu
a teplokrevné. To už přes den jaro spaluje
oblaka, bílé pohřební věnce. A v září —:
z poledních broskvových hodin
zůstáváme jenom my, suché pecky,
a noc, mlsná stařena, dupe po nás až do rána
tvrdým měsíčním podpatkem.

Nejvíc však udeří Letnice.
Pak slézáme, nás devět nehtů,
z modrých nohou Gigantových.
Beztak je mu tu příliš vysoko u nebe,
a tak nás táhne
zpátky, do jižní antiky,
čachtat se v moři a pojídat hrozny
z kamenných korintských sloupů.

Po něm už přijdou lidé
a rozesadí se okolo nás. Jejich nejhlubší myšlenky
zlatými žílami vrostou
do uhelných ložisek
a nad zemí vykvetou ohněm. Budou to myšlenky
na tichost zvířat, tragických tvorů,
jejichž trýzeň je oddělena
od našich pocitů vždy aspoň dvojí kůží.
A budou to zase myšlenky na lásku,
na ni, už dávno uzavřenou
v krevním oběhu dětí,
ležících na klínech otců a matek.

Brzy budou ležet všichni,
v hromadách, náhle pobiti vlastními žádostmi.
Tu teprv vyběhnou z našich úkrytů
brouci: prskavci, blýskáčci, hrobaříci,
a slijí barevné kovy svých krovek
v nové plameny,
vyšší a jasnější.
Pohledem od nich rozpáleným,
dlouhým posuvným měřítkem,
sahám až k severní ledové obloze.

Prosinec 1986