Co je skutečné? - Jana Zupko
Rozpouštím se jako kostka cukru v čaji,
riskuji to znovu a potom jenom tápu.
Zase pouštím loďky takové co ostatní tají,
vidím v tom jen tiché věty co možná sama chápu.
Je to malý rozmar mé probuzené duše,
která byla málem uvězněná v čase.
Jenomže zas zítra dokážu vstát tiše,
spatřím něžná víčka támhle na podlaze.
Na podlaze ve které je cítit věčnost,
vždyť každý přece duši má.
Ten kdo by ji neměl neucítí vděčnost,
Za to, že se znovu celý probírá.
Probírá se cítí při tom celé svoje tělo,
někdo si toho vlastně ani nevšimne.
Pro zdravého je to rutina a pro jiného je to smělost,
stejně jednou všechno na vlastní kůži prožije.
PeopleSTAR (0 hodnocení)