Domy na samotě - Emily Dickinsonová

Znám domy na samotě stranou cest,
kam se rádi plíží zloději —
dveře na dřevěnou závoru,
okna pootevřená,
všechno
zve na zápraží.
Tam mohou prolézt dva:
jeden s náčiním se činí,
druhý hlídá,
zda všechno spí.
Ty staré oči
se těžko překvapí!
Je noc a kuchyň uklizena,
hodiny tikají,
ale oni je mohou zastavit
a myši neštěkají;
ani zdi nic neřeknou,
nikdo nic.
Rozevřené brýle se zachvějí,
kalendář náhle ve střehu bdí.
Dala to rohožka znamení
či vzrušená hvězda?
Měsíc klouzá po schodišti,
aby viděl, kdo tu je.
Zde je kořist — kde?
Džbán či lžíce,
šperk a náušnice,
brož tak stará
jako ta babička,
která tu klidně spí.
Den už rachotí
a krádež se táhne;
slunce dosáhlo
až po třetí cypřiš.
Kohout křičí:
„Kdo tu je?“
A ozvěny vzdálených vlaků
se posmívají — „ale kde?“
Zatím stařečci právě procitli
a myslí, že to vycházející slunce
nechalo dveře dokořán!