Dopis - Emily Dickinsonová

Spěj k němu, ty šťastné psaní,
pověz mu —
tu stránku mu pověz, kterou jsem nenapsala,
pověz mu, že jsou tam jen věty,
ale bez podmětu i bez slovesa,
pověz mu jen, jak prsty spěchaly,
pak se pomalu, pomalu začly brouzdat
a pak se tvé stránky měly na něho jen dívat,
aby viděl, co jej tak dojalo.
Pověz mu, že to nebyl zručný spisovatel,
jak sis myslel,
s každou větou se lopotil,
jako by ho zezadu slabou rukou dítě drželo,
až slyšela jsem, jak se trhá můj krajkový šat!
Téměř ti toho bylo líto — tak to bylo,
pověz mu, ne, mlč, vykrucoval by ses,
srdce by mu ranilo dovědět se to,
a pak ty a já bychom raději mlčeli.
Pověz mu, že než jsme skončili, končila noc
a staré hodiny pořád ržály: ,,Je den!“
A tys byl ospalý a prosil, abys byl dopsán,
co tomu může bránit — říci to konečně?
Pověz mu, jak jsem tě opatrně zapečetila,
ale jestli se optá, kde ses skrýval
až do druhého dne, šťastný dopise,
zatvař se záhadně a zavrť jen hlavou!
Kdo?
Můj přítel je asi pták,
vždyť pták také létá!
Můj přítel je asi smrtelný,
vždyť pták také umírá!
Má vousky jako včela.
Ach, divný příteli,
jak mi hlavu mateš!