František Halas Za Jiřím Ortenem

V měsíci sklizně
bled a natažený
ztracen pro utrpení
leží ten básník sotva olistněný
a Musa cuká křídlem trčícím

Tich leží natažený
už jen syn ženy
smrtelný syn ženy
a marně Poesie tiskne ucho své
už se neozve

Nesmírné oči vyčítavé
nesmírné oči ponížené
smutný smutný
o tolik smutnější
anděla poznavšího
klín ženy vezdejší

Ametystová spona jeho rtů
přidržuje sinavost
a krve třepení

Co čeká

Nehybnou úzkost soch
soch do nichž kámen rozvíjí se
a vítr vítr očistný
co trávu marné slávy čeří
jasice básní
do Styxu napadalé

Já chodím tmou
stranou dnů vřeštících
a stesk ta stará růže pršící
v kalužinku rozlévá se
Nákaza třesavky se plíží
podšívku tmy rozparují bubny

Už je po naději
vzduch nabit varhanami
a vata měsíční
ucpává žalu mokvání

Jen vzpomínka

Vždyť Bože to je on

ten na sklo věčnosti tak přitisknutý
co veršem cloně si
nahlížel do záhrobí
a nosík přitlačený
podoben kvítku byl
z mé strany kvítku
Spadlo do jámy
a tiché hřmění prošlo hlínou

On věděl

co tlačí básně ve střevíčku
teď nemá ani na hromničku
keřík zlatý odkad mrtvý hlas
beze slov těší nás

On věděl

v samotě slov si žil
pamětliv služby byl
dlužen pranikomu
vlažné vyplivoval
strašně ducha lačen
do žalmů rostl

Už tone v nicotě

Přes hrob přeletí sníh
sníh umouněný
jako papír vyhozený
dopis s verši k nepřečtení

Hrany znějí
toť dupot kopyt
koně básníků
běží a běží do stáje stínů
hřívu zapálenu
frkaje zděšením

U trůnu popela
lalije voňavá
k orlům ukazuje

Až v katedrálách budou plouti ryby
tento básník
vyvolán bude jménem