V měsíci sklizně bled a natažený ztracen pro utrpení leží ten básník sotva olistněný a Musa cuká křídlem trčícím
Tich leží natažený už jen syn ženy smrtelný syn ženy a marně Poesie tiskne ucho své už se neozve
Nesmírné oči vyčítavé nesmírné oči ponížené smutný smutný o tolik smutnější anděla poznavšího klín ženy vezdejší
Ametystová spona jeho rtů přidržuje sinavost a krve třepení
Co čeká
Nehybnou úzkost soch soch do nichž kámen rozvíjí se a vítr vítr očistný co trávu marné slávy čeří jasice básní do Styxu napadalé
Já chodím tmou stranou dnů vřeštících a stesk ta stará růže pršící v kalužinku rozlévá se Nákaza třesavky se plíží podšívku tmy rozparují bubny
Už je po naději vzduch nabit varhanami a vata měsíční ucpává žalu mokvání
Jen vzpomínka
Vždyť Bože to je on
ten na sklo věčnosti tak přitisknutý co veršem cloně si nahlížel do záhrobí a nosík přitlačený podoben kvítku byl z mé strany kvítku Spadlo do jámy a tiché hřmění prošlo hlínou
On věděl
co tlačí básně ve střevíčku teď nemá ani na hromničku keřík zlatý odkad mrtvý hlas beze slov těší nás
On věděl
v samotě slov si žil pamětliv služby byl dlužen pranikomu vlažné vyplivoval strašně ducha lačen do žalmů rostl
Už tone v nicotě
Přes hrob přeletí sníh sníh umouněný jako papír vyhozený dopis s verši k nepřečtení
Hrany znějí toť dupot kopyt koně básníků běží a běží do stáje stínů hřívu zapálenu frkaje zděšením
U trůnu popela lalije voňavá k orlům ukazuje
Až v katedrálách budou plouti ryby tento básník vyvolán bude jménem