Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXIV. Záměry
Pravil sám k sobě, procházeje se ve velikém opuštěném parku: „Jak
by byla krásná v složitém a nádherném dvorním kostýmu, sestupujíc
atmosférou krásného večera po mramorových stupních paláce,
proti velikým trávníkům a bazénům! Vždyť má od přírody vzezření
princezny!“
Později, jda po ulici, zastavil se před krámem s rytinami a naleznuv
v deskách rytinu, zobrazující tropickou krajinu, pravil si:
„Ne! Nechtěl bych mít její drahý život v paláci. Tam bychom nebyli
doma. Ostatně na těch zdech, posetých zlatem, nebylo by ani místa,
kam zavěsit její obraz; v těch slavnostních galeriích není koutku pro
intimnost. Rozhodně, zde by bylo nutno žít, abych se mohl oddat
snu svého života.“
A všecek pohřížen v pozorování detailů na rytině, pokračoval
v mysli: „Na břehu moře, hezká dřevěná chaloupka, obklopená
všemi možnými těmi bizarními a lesklými stromy, jejichž jména
jsem zapomněl…, v ovzduší opojná, nevylíčitelná vůně…, v chýši
silný růžový a pižmový parfum…, dále, za naším panstvíčkem, vršky
stožárů, kolébaných dutím moře…, kolem nás, za komnatou,
ozářenou růžovým světlem, přidušeným záclonami, vyzdobenou
čerstvými rohožemi a opojnými květinami, vzácnými křesly portugalského rokoka, z těžkého a tmavého dřeva (kde by odpočívala tak tiše, tak pěkně ovívaná, kouříc lehce opiovaný tabák!),
za verandou žvatlání ptáků opilých světlem a repetění malých černošek…, a v noci jako doprovod mých snů, lkavý zpěv hudebních stromů, melancholických filao! Ano, to zde jest dekorace, již jsem hledal. Co s palácem?“
A dále, jak kráčel širokou třídou, spatřil čisťounkou hospůdku;
z okna, ozdobeného záclonami ze strakatého kartounu, chýlily se
dvě smavé hlavy. A hned si řekl: „Jsou ty moje myšlenky tuláci, že
chodí hledat tak daleko to, co je tak blízko u mne. Rozkoš a štěstí
jsou v kterékoli hospodě, v hospodě náhody, tak bohaté rozkošemi.
Veliký oheň, křiklavé faience, obstojná večeře, drsné víno a velmi
široké lože s prostěradly poněkud hrubými, ale čistými; může být
něco lepšího?“
A vcházeje sám domů, v tu hodinu, kdy rady Moudrosti nejsou
již přehlušovány šumem vnějšího života, pravil sám k sobě: „Měl
jsem dnes, ve snu, trojí obydlí, kde jsem nalezl stejnou rozkoš. Proč
bych nutil své tělo ke změně místa, když má duše cestuje tak lehce?
A nač záměry provádět, když záměr sám o sobě je dostatečným požitkem?“