Hrobníkův hrob

Ze spánku jsem vytržený,
nebylo to k vydržení,
sen o snu o smrti mé.
Z hrůzy potu kapky v čele stírám,
vystrašeně kolem zírám,
jsem tu sám? A nebo ne?
Nanejvýš co ve tmě zmohu,
ulehnouti k spánku znovu,
na další sen čekajíc.
Přišel rázem z nenadání,
stejný sen v němž pohledání
mrtvý jsem si šeptajíc.
"Sedm hrobů jenž vykopu"
sám ku poslednímu kroku
vlastní jámu ulehnouti.
Přehrše mi strachu z očí,
v pohlazení po obočí,
ze sna znovu usednouti.

Ráno po té hrůzné noci
nabírám zpět vlastní moci,
jen sám si bez pomoci tiše slova šeptajíc.
"Sedm hrobů jenž vykopu"
Toho dne jsem omámený,
vlastní smrti oznámení,
zděšen jsem však čekajíc.
Nebožtíka stihla rázem,
nečekaně padnul na zem
a já musím v srdci s mrazem
kopat hrob tak šeptám hlasem
"sedm hrobů jenž vykopu"

Večer v půlnoci se láme,
když mi hlava padla náhle,
nechtěl jsem však snoví šat si navléci.
Jak si mrtvý sám a sobě,
v oči hledím ve svém hrobě,
sám nad sebou stojící.
Tiše pravím mrtvý sobě
do popravy zbývá tobě,
"šest hrobů jenž vyhrabu"
A v tu chvíli potem zmrazen,
dopadl jsem ze sna na zem,
čekám vlastní popravu.

V další den jen hrůzou tuhý
třetí sen a nebo druhý
kopu hrob i s oči v kruhy,
snít nechci ač musím spát.
Jak jsem víčka nechtěl spustit,
sám jsem v sobě musel truchlit,
další sen si nechám zdát.
Noční bdění střídá snění,
tam si mrtvý v naléhání
jen tak tiché zašeptání,
"zbývá tobě k vykopání hrobů pět"

Ráno vlasy pročísnu si,
nechci vzdát se zemské krásy,
v uších slyším ony hlasy
díky kterým nechci asi
do snů dalších nikdy zpět.
Po poledni jámu kopu,
strachem při tom zuby klepu,
i volný dávám průchod breku,
opakuji v duchu větu,
"i zbývá tobě hrobů pět"

Večer svíc mi knihu líbá,
znáhla hlava zakolíbá,
líc v rameno padajíc.
Pročítaje v prázdnostranní,
ani slova k pohledání
jen holí list a víc už nic.
Když tu opět z nenadání
písmem v trpkém naléhání
čerstvou krví načmárány
slova zvěsti smrti mé.
"Čtyři hroby zbývají"
Jen to a víc už ne.
Krev se ve mě vaří prudce,
z podedveří lezou ruce
čítajíce na tisíce, čítajíce stále více.
Nedaří se rukám černým,
polapit mě k mukám temným,
když tu náhle za střevíc
táhnou mě ku dveřím vstříc.
Trhajíce zleva zprava,
v prózajíce padla hlava,
svíce v koncích plápolala.
V další spánek nedalo mi,
nechtěl jsem a nechci víc.

Lopat krumpáčů se chopím,
s vervou hroby kopat zbylé běžím,
ještě než-li v rozednění
noc se v další ráno změní.
Pokulhávám nočním mrazem,
krumpáč táhnu kolmo na zem,
když v tom rázem cestí zrazen
jest leštěno nočním mrazem,
upadl jsem tváří na zem.
Ze země se zvedám vzhůru,
zjevně k sobě táhnu smůlu
ať už spím či jen jsem vzhůru,
bloudím v temném bludném kruhu
jediného svého druhu.
Jsem jím nelítostně hlazen
neúnosná hrůzolázeň
střídá úzkostlivá trpká bázeň,
hrabat musím v hloubi pod zem,
ustrašený unavený smrti vstříce líbat líce
i blázen jsem a šílím více.
Kopat v noci temné, chladné,
lopat v moci jen mě v náruč spadne,
duše má již předem chřadne,
z hrobu lezu skorem za dne
únavou mi tělo vázne,
pravím sobě chorý blázne!
hroby budou ještě prázdné,
do té doby city strastné,
na vlastní smrt čekajíc
blíže cítím čím dál víc.
Den se chýlí k večer širý
jen si chvíli křečem křivý
v sen se nesmím příšeřivým
nechat lapit z říšeživým.
Bdím a tiše zřím v okenice říšesnoví,
tu sním ač nechci vstříc do pasti
že jsem smrti snažil zmásti,
sama vlastní vlasti strastí,
zmaru, bolesti a bezmocnosti
prahnouc obejmout mé holé kosti.
Znenanáhle mrazem hlazen
skon mě schvátil prudce na zem,
nemohl jsem dýchat rázem,
démony jsem v propast házen
lámajíce v pádu vazem,
padajíce neznajíce
vrahem všech kdož nechtějíce
v dušipádu létajíce čítajíce na tisíce,
čítajíce čím dál více.
Víc a více duší teče,
plíc a jícen láva peče, líc plameny líbajíc.
Dopadnuvší vstříci pádu
ohnivému dušipádu střídajíce provinilce
padajících z výšin světských,
statisíce svázajíc
četných duší bodajíc.