..INDIGO..

V tomhle světě, který plní stvůry,
kde ožívají noční můry.
Kde štěstí stává se jen snem,
my bloudíme s falešným úsměvem.

Jako hraničáři mezi světy,
možná jsme dávných bohů děti.

My měli pomoct vaší zemi, která umírá,
zažehnout plamen svíce, co ve tmě skomírá.
Však tady dávno zbytečné, jsou všechny naše síly,
když nezbyl ve vás, ani kousek víry.

Život nám kázal bolest, vzpomínkami pečetil naše krvavé rány
a i když nám srdce plní šrámy,
my zvládli jsme to vždycky sami.

Tak stali jsme se silnějšími, padli jsme, potom vstali,
museli jsme tím projít, abychom se vás nebáli.

Avšak přesto všechno čím jsme si prošli,
na vás jsme ještě moc slabí,
na vždy odsouzeni stát jednou nohou za hranicí, za zdí.

Volni jako ptáci,
létáme za hranici kde se tohle peklo ztratí,
zároveň však okovy připoutáni k zemi,
které zpět nás vždycky vrátí a o kus se zase zkrátí.

Plni síly měli jsme vás předčit,
Zemi pomáhat a vás léčit.
Vy však rozhodli jste se jít proti nám,
a tak zůstal každý z našich světů sám.