JEN TAK TIŠE

Sedím a hledím,
vidím i nevidím,
slyším i neslyším,
myslím i nemyslím,
vnímám i nevnímám,
neraduji se a ani netruchlím.

Sedím a do neurčita kamsi hledím,
do minula, jsoucna i budoucna.
Vstříc barevnosti života i šedím,
jak jen duše má je nyní mocná.

Vidím, či snad nevidím,
však slepotou očí netrpím.
To tu bude nejspíš tím,
že bdím a přitom spím.

Slyším či snad neslyším,
ale hluchotou uší netrpím.
To nejspíš bude tím,
co posečeno kosami a srpy.

A tak sedím a o tom všem přemýšlím,
ale spíše ani nemyslím.
Hlasem k sobě obracím se tišším,
s pohledem vlídným i zlým.

Co tu vnímám a co nevnímám,
v té neurčité směsi?
A kam, že to dále jíti mám,
mě chvílemi i děsí.

Není důvod k radosti,
avšak ani k truchlení.
Podmínek pro učinění zadosti?,
spíše těch, co duši plení.

Nyní stojím a snad i vidím,
slyším, myslím, vnímám i pociťuji radost,
na objednávku podanou a žádost.
Na ten překlenutí most,
kde pravil jsem si: pane bože, již dost.