Josef Václav Sládek Své dcerušce, když jí bylo šest let

Chci, abys se pousmála, směj se, směj;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
smích tvůj zní, jak slyším jej;
jako v doubrav stinné mlází
slunce zlatou pršku hází,
tak ten úsměv ozařuje
dětinný tvůj obličej.

Chci, abys se pousmála; - šest ti let;
a ten čas je u dítěte
jako poupěti, než vzkvete,
jako motýlu, než vzlét.
- Rozumujem? - co že s námi? -
ba - toť jako perličkami
mladé listí u poupěte
když poseje v máji led.

Chci, abys se pousmála; mám ti přát?
tedy přeju: pomněnkový
ten tvůj zrak ať všem vždy poví,
co v něm nyní vidím plát; -
vše, co si jak děcko přeješ -
Ty se moudrosti mé směješ?
- tedy, světa mudrosloví
tak se doveď vždycky smát!

Chci, abys se pousmála, - přeju víc:
kouzelníka, čaroděje
v prsou máš, ať v žití seje
pohádek ti na tisíc; -
toť tvé srdce; - ono samé,
věř, že v žití neoklame,
jeho snům ať vše se směje,
ony zbudou - když už nic!

Chci, abys se pousmála, - svět se mrač;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
z žití slyšet smích a pláč. -
Děcko mé! - ač prosta hříchu,
trpět budeš, vím; - však v tichu
usměj se, ať vše se ssuje,
trp! - však plakat? - proč a zač?