Svlékání tmy Dylan Thomas

Smuteční obřad po náletu

I

Truchliči
všech mých já,
truchlete
uprostřed ulice do křepké smrti spálené
nad novorozeňátkem
a jeho ústky spálenými na uhel
a přisátými k černému prsu hrobu,
jejž matka vykopala, a nad ručkama plnýma plamenů.

Začněte
se svým zpěvem,
vyzpívejte
tmu, jež se prožhavila zpátky k počátku,
kdy zadrhlý jazyk přitakával slepě
a hvězdu výbuch rozlomil
do staletí toho dítěte;
zázraky nepřinesou mír, má já, teď truchlete.

Odpusť,
odpusť nám,
nám svou smrt, aby ji věřivci mých já
v divé povodni zadrželi,
až popel bude pět jak pták
a krev vytryskne prudce
jako tvá smrt, jež roste, a zrna vanou naším srdcem.
Oplakávajíce
tvůj zmírající
pláč,

děťátko, už za kohoutím křikem, na ulici
zpitvořené ohněm opěvujeme moře, jež se vzdouvá
v tom oloupeném těle.
Láska je poslední světlo vyslovené. Ach,
semeno synů v moudí černého lusku osamělé.