Josef Václav Sládek Vidění

Šel jsem luny za svítání
v háj, zelený háj,
slyšel jsem tam znenadání
hrát jak na šalmaj;
nevěřil jsem sluchu ani;
tich byl celý kraj.

Poslouchal jsem, šel jsem dále,
odkud zněl ten hlas,
líbezněj a zvučněj stále,
potom divě zas;
a ten hlas jak někde v skále
ozvěnou se třás.

Hned jsem myslil: Snad to mámí
lesních žen mne zpěv,
už jsem lesa průlinami
viděl jejich zjev
tam šerými pod skalami;
ve mně stydla krev.

Anebo to vyplašený
zpívá noční pták,
nebo snad jen vyděšený
sluch mne šálí tak?
Stál jsem u té skalní stěny,
nevěděl jsem jak.

Vtom ta skála rudě vzplála,
jak by to byl žár;
nad ní bílá kaple stála,
dávný, divný tvar,
nad ní dub, jako ta skála
zvětralý a stár.

Toho dubu každým svazem
vítr třás, či běs?
projel kostmi jako mrazem,
ale nezahles;
i ten zpěv teď ztichnul rázem; -
mrtvý byl ten les.

Šel jsem blíže, neviděná
moc mne táhla tam,
branka byla otevřená,
ale prázdný chrám;
u krypty jen byla žena
a já s ní byl sám.

Polo klečí, polo leží,
jako ten, kdo pad,
že jsem od kamene stěží
moh ji rozeznat,
jenž tu mrtvých spánek střeží; -
a z ní čišel chlad.

Měsíc oknem prokukoval,
měsícová zář
padala, já pozoroval,
v kamennou jí tvář,
a její prst ukazoval
v kryptu pod oltář.

Mrtvéli to, neb to žije?
musil jsem jít blíž. -
Vyskočila, dech mi pije,
objala mne již;
a já cítil kolem šije
kamennou tu tíž.

Vzkřik jsem: Kletá moc to jaká
volala mne sem? -
Zasmála se: „Jen zpěv ptáka,“
svalila mne v zem.
„Život ptáček, který láká.
Čihař smrť - ta jsem!“