Svlékání tmy Dylan Thomas

Zimní báj

Hle, zimní báj, již sněhem osleplý
soumrak převáží přes plující pole a přes jezera
ze statku v díži údolí,
jež hrstkami vloček klouže za bezvětří a šera,
je v bledém dechu krav, vyplouvá kradmo kamkoli

a padá ve hvězdě, jež vychladlá je,
ve vůni sena pod sněhem, v houkání sovy, která zdáli
varuje v ohradách, v promrzlé noře kraje,
kde z kutny statku se ovčí stádo kouře valí
v údolí, kde se řeka klikatí, tam v dějišti té báje.

Za času, kdy svět na hvězdě víry zestaral,
čisté jak pokrm, jako chléb, který přivála návěj,
a jako oheň sněhu, žil muž. A svitek ohně vzplál
divoce v jeho srdci, v hlavě,
když rozvinul jej, sám na statku, jenž stál

v ovčinci polí. A potom hořel tady
na svém vzníceném ostrově, kolem jen opeřený sníh,
pahorky hnoje v bílém rounu a slepičí hřady
zkřehle spící, dokud plameny zpěvů kohoutích
nezhřebelcovaly kabát dvorů a muži s lopatami

nevyšli z noci, jež se ztrácí,
když dobytek se vrtí, chomáčky ptáků hupkají a loví,
kočka se skrytě krade, děvečky ve dřevácích
pokojně dupou po napadaném nebi
a statek procitlý jde za svou denní prací.

Modlil se, klečel, plakal v živém mase noci
u roštu a začouzeného hrnce v zářivých
plamenech polen, v roztančených skocích
stínů, v bezhlasém domě u dížky a zakrojené skývy,
na ostří lásky sám a bez pomoci.

Klečel na chladu kamenů, když k závoji
nebe vzdul se žal jeho modlitby a vzdech,
nechť jeho hlas smí na vybělených kostech dál jít
za sochy maštalí a chlévů s nebem střech
a po skle kachních rybníčků a oslepených stájí

do domu modlitby
a ohně, kam chtěl by vkrást se pod mrakem lásky
oslepené
sněhem, do bílých doupat, kde by se snad skryl.
Však ani šelest sepnuté ruce vzduchu neprovane
tam, kde ho nahá touha srazila, až vyl,

a jen hlad ptáků strunným
větrem napínaný úpěl v polích chleba vod
a vymrštil se v obilí a sklizni, jež na jazýčcích tála jim.
A on hořel, uvržený do touhy beze jména a jejích pout,
když jako sníh měl běžet klikatým údolím

a mezi řekami, co ústí do noci,
vlečený chvějem žádosti a sražen do kleku
v úběžníku té bílé, bez ustání toužící
lidské kolébky a svatebního lože, které od věků
hledal, vyhnanec světla a zavržený věřící.

Osvoboď ho, křičel, dopusť ty,
ať celý se v lásce ztratí, a hlad
jeho touhy vrhni nahý do pohlcující nevěsty,
ať nerozpukne v polích bílých semen snad,
a nerozkvete pod časem, jenž rozkročený zmírat smí.

Naslouchej. Vznešení pěvci pějí
v zaniklých vsích. Slavík, vích
prachu v pohřbeném lese, vzlétá na zrnech jejích
křídel a hláskuje ve vichrech zemřelých
svou zimní báj. Z pramenů, které tlejí,

hlas prachu vody vypráví. Vyzáblý
proud hraje zvonky, stružky v poskocích štěkají
a větrem rozeznělé struny jsou vyhloubená hrdla skály.
Rosa zní na drti listů ve třpytu zmizelé farnosti závějí.
Čas mrtvou kapkou sněhu mlžně zpívá. Naslouchej, zdali

to byla ruka, nebo jen pouhý zvuk, který temně
dveře tmy rozrazil v tom kraji dávno dalekém,
a za zápražím na chlebu země
ptačí samička jako hořící nevěsta vstala s rozbřeskem
a její hruď ochmýřila se krvavě a sněžně.

Pohleď. Ve sněžném houští zhaslé zeleně tanečníci
jako prach holubů skotačí. Koně s kopyty
hrobů ve sněhu,
podobni mrtvým kentaurům, jásají při měsíci,
točí se, dusají po bílém zaplaveném výběhu
na statcích ptáků. Za láskou jde dub zmírající.

Jako za zvuku trub vyhlodané údy skal tančí.
Rejdí kaligrafie starých listů. Letokruh
čar času na kamenech do hejna se stáčí
a harfový hlas prachu vody brnká tam, kde se pruh
polí ohýbá. Pohleď. Za láskou vstává pradávná ptačí

samička. A bujná křídla se zvedla nad její
schoulenou hlavou a hebce opeřený hlas
hned domem provlává a chvalozpěvně hlaholí
a každá částečka padajícího sněhu je samý jas
a veselí nad tím mužem, jenž klečí v díži údolí,

v kabátě a v tichu, ve svitu polen,
u roštu a začouzeného hrnce. A ta obloha ptáků
v chocholatém lese učarovala mu tak, že vyrazil kolem
oslepených stodol a chlévů v bezvětří statku
a běžel za tím letícím plápolem.

Na pólech roku, když jako kněží
černí ptáci v rouchu špalírů živých plotů umírali
a nad hávem hrabství pluly daleké kopce blíž,
pod stromy s jediným listem nějaký trhan v dáli
prchal sněhovou návějí mlazin s jelením parožím,

v hadrech a modlitbách sbíhal z návrší
vysokých po kolena, po zkřehlých jezerech šel sám,
celou noc věky a zeměmi a rody pomalých vloček.
Pohleď tam,
kde se ona nad mořem odraného husího pýří vznáší,

nad oblohu, ptáka, nevěstu, mrak,
touhu, oseté hvězdy, nad radost za lány semene
a nad čas, který rozkročen umírá,
nad nebesa a nebe, nad hrob a křtitelnici v plamenech.
V daleké dávné zemi se brána jeho smrti otvírá.

A tehdy k němu sestoupila.
K plovoucím polím a ke statku uvnitř díže, k údolí,
kde klikatí se řeka, a ke kopci, bílému pecnu chleba,
kde modlil se k poslední strasti, k níž chtěl dojít,
k domu modliteb a ohně: a báj se uzavřela.

Vír tance zmírá
na bílé, už nerostoucí zeleni. Když zemře pěvec, zbylá
píseň se tříští ve sněhu obuté vsi touhy, která
kdysi podoby ptáků do hlubokého chlebu vryla
a obrazce létajících ryb bruslících přes jezera

zasklená mrazem. K obřadu chybí tu
slavík a jako kentaur mrtvý kůň.
Zpět vysychají prameny.
Letokruh čar času spí v kamenech až do trub úsvitu.
Jásot polehává. Čas pohřbívá jarní počasí, jež se zvony
rozhoupalo, co zkamenělo, a rosu vzkřísilo k životu.

Neboť její lože bylo okřídlený
chór, a ona ležela jako v hlubokém spánku či
mrtvá, než křídla rozklenula, a on oženěný
a velebený stehny pohlcující nevěsty, ptačí
samičky s hlavou nebes a s prsy ženy,

padal k pokoře, hořící
ve svatební sloji lásky, ve vířící tůni
úběžníku žádosti, v ovčinci
ráje, ve spředeném pupenu světa. A ona stoupala s ním,
rozkvétajíc tam ve svém sněhu tajícím.