Krajina mého ticha

Myslíš někdy na tah pochroumaných ptáků?
Tam v krajině mých sedřených zápěstí,
když míjí den za dnem,
a vteřina trvá věčnost.
V té zemi ti umírám a ty o tom vůbec nevíš!
Jen usínáš. A možná, že jsi sám.
Promlouváš ke mně hlasem tichým.
Tichým a zamyšleným.
Bereš mi dech,
tak přijímám tvůj smutek za vlastní
a stejnými ústy jednou napíšeš mi
na zátylek opravdové vyznání lásky!
Velice dobře znáš
nehybný vír mých pralesních vlasů,
co umí kouzla.
A mají intimní vztah s povětřím.
Dovedu v nich zakrýt prakticky cokoliv.
Dlužíš mi přání, vzpomínáš?
Jedno z těch, co se musí plnit
a tak ti (ne)říkám...
Měj mě sakra rád!
Ta slova, tolik horká,
protají sněhem až ke zrmzlé zemi.
Tam budou spát,
než jaro prožene se mými alejemi.