Láska naplněná trny

Byla jako růže,
krásná i plná bolesti.
Veselá a přitom plná svěžesti.

Její úsměv byl jako na tváři anděla,
díky čemuž zamilovat se do ní mě přiměla.

Oči,
jako hvězdy na jasné obloze,
jakmile jsem je spatřil - Ó jak mi bylo blaze!

Vlasy černé jako havran poletující při odpoledním slunci,
můj zrak vždy následně vypověděl svou dosavadní funkci.

Měla jsi tak nádherné tělo,
ale co znáti nebylo,
až posléze,
plné jedu a trnů se mi zjevilo.

Ach,
proč má milá?
Tak dokonalou,
svůdnou nevěstou by ses dozajista stala.

Ještě si vzpomínám,
cos mi tenkrát,
venku na louce povídala:
„Vždy budu jen tvá.“
Lež,
má milá,
lež to byla!

Ach proč se to muselo přihodit zrovna mne?
Ty jsi byla mé jediné štěstí,
má spása.
Já doufal,
že jsem byl alespoň částečnou příčinou toho,
proč jsi byla šťastná.

Můj život bez tebe smysl postrádá,
mé srdce,
má mysl to už nezvládá.

Chtěl jsem s tebou navěky býti,
děti,
vnoučata s tebou míti.

Chyba,
že jsem si s tebou začal.
Ovšem,
co nyní po tom všem?
Se mnou,
ať je klidně ámen,
ale tobě,
ještě naposledy musím dáti alespoň sbohem.