Trýzeň samoty

Jsem zde,
sám a osamocen.
Na srdci i na duši tuze nemocen.
Tebou i okolím zrazen.
Všemi,
do posledního opuštěn.

Prosíc se o odpuštění.
Ovšem kdo ví,
zda-li to něco pozmění když říká se,
že osud nic nezmění.

Žiji v bídě,
samý chaos.
Tenhle svět není pro mne,
nebyl by vhodnější ani za ledacos.

Jenže,
ono zoufalství...
Je ničím neutichající.
Je možné,
že za to může naše tehdejší rivalství?

Byl by ochoten někdo mi pomoci?
Abych tohle mohl ustát a ve zdraví přemoci?

Abych mohl překonat tu bolest trýzně?
Pamatuješ se ještě na chvíle,
kdy jsem ti zpíval ony líbezné písně?
Měl jsi je rád.
Tedy,
já nevím... Doufám,
snad.

Mohl bys míti v mé paměti nejpůsobivější zásluhu.
Neznáš ten pocit,
neměl jsi jako já předtuchu.

Vyslyšel bys nyní mou touhu?
Stále,
již léta chodím v tom samém kruhu...
Však já ale vím,
marně se ptám,
ty si jen přeješ mou věčnou zhoubu v tom tebou pro mne vykopaném hrobu.