Malé básně v próze Charles Baudelaire

V. Dvojitá komnata
Komnata, jež podobá se snu, komnata opravdu duchová, kde nehyb-
ná atmosféra je lehce zbarvena do růžova a do modra.
Tam duše koupá se v lenosti, prodchnuté vůní touhy a lítosti. – Je
to něco soumračného, něco namodralého a narůžovělého; sen rozko-
še při zatmění.
Nábytek má tvary prodloužené, vysílené, zmalátnělé. Zdá se, že
ten nábytek sní; řekl bys, že jest nadán jakýmsi somnambulickým
životem jako rostliny a kamení. Látky mluví němou řečí, jako květy,
jako zapadající slunce.
Na zdech žádná umělecká ohavnost. V poměru k čistému snu,
k neanalyzovanému dojmu, umění definované, umění pozitivní je
blasfemií. Zde má všechno postačitelnou jasnost a lahodnou temno-
tu harmonie. Nekonečně jemná, nejvybranější vůně, v níž se mísí
lehoučká vlhkost, pluje v této atmosféře, kde dřímající duch jest ko-
lébán senzacemi skleníku.
Mušelín bohatě prší před okny a před ložem a rozlévá se ve
sněžných kaskádách. Idol, vládkyně snů, leží na tomto loži. Ale jak
se sem dostala? Kdo ji přivedl? Jaká magická moc ji usadila na tento
trůn snění a rozkoše? Co na tom! je tu! poznávám ji.
Jsou to opravdu ty oči, jichž plamen proniká soumrakem; ty jem-
né a hrozné zorničky, jež poznávám po jejich strašlivé zlomyslnosti.
Často jsem je studoval, ty černé hvězdy, které si vynucují pozornost
a obdiv.
Kterému laskavému božství jsem zavázán za to, že jsem takto ob-
klopen tajemstvím, tichem, mírem a vůněmi? O, blaženosti! To, co
obyčejně jmenujeme životem, to ani ve svém nejšťastnějším rozpětí
nemá nic společného s tímto životem, jejž nyní znám a jejž chutnám
minutu za minutou, vteřinu za vteřinou.
Nikoli! není již minut, není již vteřin! Čas zmizel: Věčnost kraluje,
věčnost rozkoší!
Avšak hrozná, těžká rána zaduněla na bránu a jakoby v pekel-
ných snech, zdálo se mi, že jsem dostal ránu motykou do žaludku.
A pak vstoupila Příšera. Je to soudní vykonavatel, jenž mne přichází
mučit ve jménu zákona; mrzká kuběna, která přichází křičet svou bídu
a spojit sprostotu svého života s bolestmi života mého; či spíše
poslíček od ředitele žurnálu, jenž vymáhá pokračování rukopisu.
Rajská komnata, Idol, vládkyně snů, Sylphida, jak říkal veliký Re-
né, všechno toto kouzlo zmizelo, zasaženo brutální ranou Příšery.
Hrůza! vzpomínám si! vzpomínám si! Ano, jest opravdu můj,
tento pelech, toto místo věčné nudy. Hle, ten zaprášený, pitomý ná-
bytek s uraženými rohy; poplivaný krb bez plamene a bez řeřavého
uhlí; smutná okna, na nichž déšť načrtal stružky v prachu; neúplné
nebo seškrtané rukopisy; kalendář, v němž tužka poznamenala ne-
blahá data!
A ten parfum jiného světa, jímž jsem se zpíjel se zvýšenou citli-
vostí, běda! jest nahrazen smrdutým zápachem tabáku, spolu s ja-
kousi odpornou plesnivinou. Teď tu dýše zažluklý zápach zoufání.
V tom úzkém světě, avšak tak plném zhnusení, jediný známý
předmět se na mne usmívá: Fiola laudana; stará a hrozná milenka;
jako všecky milenky, ach! plná laskání a zrady.
Oh, ano! Čas opět se objevil; Čas nyní vládne neobmezeně;
a s tím ohyzdným starcem navrátil se celý jeho démonický průvod
Vzpomínek, Lítostí, Křečí, Děsu, Úzkostí, Upírů, Vzteku a Nervóz.
Ujišťuji vás, že vteřiny jsou nyní silně a slavnostně akcentovány
a že každá, vytryskujíc z hodin, praví: „Jsem Život, nesnesitelný,
nesmiřitelný Život!“
Je jen jedna vteřina v životě lidském, která má za úkol oznámit
dobrou novinu, dobrou novinu, jež nahání každému nevysvětlitelný
strach.
Ano! Čas kraluje; ujal se opět své brutální diktatury. A pohání
mne, jako kdybych byl vůl, svým dvojitým ostnem. „Hyjé! Ty herko!
Poť se, otroku! Žij, proklatče!“