Svlékání tmy Dylan Thomas

Ležíme na mořském břehu

Ležíme na mořském břehu, pozorujeme žluť
a temné moře, pošklebujeme se posměváčkům,
co jdou za rudými řekami a vylamují
alkovny slov z cikádového stínu,
neboť v tomto žlutém hrobě písku a moře
barva se vzývá spolu s větrem,
který je temný a jasný jako hrob a moře,
ten po jednom a to po druhém boku.
Měsíční ticha, mlčící příboj, jenž chlemtá
vodu z průlivu, žíznivý vládce přílivu,
vžebřený mezi poušť a mořské vichry,
měly by vyhojit to zlo, jež z vody pochází,
jednobarevnou tišinkou;
nebeská hudba nad písečnou plání
zní zrnky, která pospíchají
skrýt zlatá horstva a paláce
té temné a jasné pobřežní krajiny.
Ležíme spoutáni nejsvrchovanějším pásem,
pozorujeme žluť, vzýváme vítr, aby odvanul
ty plástve pobřeží a utopil rudou skálu;
ale neživme svá vzývání, vždyť
přicházející skálu není nám dáno odvalit;
ležme a pozorujme žluť, dokud ten zlatý čas
se nerozlomí, ó krvi mého srdce, jako srdce a hora.