Malé básně v próze Charles Baudelaire

IX. Špatný sklenář
Jsou povahy čistě kontemplativní, naprosto neschopné činu, které
přesto pod jakýmsi tajemným a neznámým impulzem jednají leckdy
s prudkostí, jíž by se samy považovaly za neschopné.
Člověk, jenž obávaje se, že nalezne u svého domovníka nějakou
žalostnou novinu, zbaběle loudá se hodinu přede dveřmi, neodva-
žuje se vejít, člověk, který schovává čtrnáct dní list, aniž jej rozpečetí,
nebo rozhodne se teprve po půl létě provést nějaký krok nutný již
po celý rok – cítí někdy, že jest náhle vržen k činu neodolatelnou
silou jako šíp z luku. Moralista a lékař, kteří mají za to, že všechno
vědí, nemohou vysvětlit, odkud se bere tak náhle ta bláznivá ener-
gie v těch duších líných a rozkošnických a kterak, nejsouce schopny
provést věci nejjednodušší a nejnutnější, nacházejí v jistou chvíli
luxusní odvahu provést věci nejabsurdnější a často i nejnebezpeč-
nější.
Jeden z mých přátel, nejnevinnější snílek, jaký kdy žil, založil
jednou oheň v lese, aby viděl, jak pravil, zda oheň se vzejme tak
snadno, jak se obyčejně tvrdí. Desetkrát za sebou se pokus nezdařil;
po jedenácté se povedl až příliš znamenitě.
Jiný si zapálí doutník vedle sudu střelného prachu, aby viděl, aby
věděl, aby pokoušel osud, aby přinutil sama sebe osvědčit svou odva-
hu, aby dělal hráče, aby poznal rozkoše úzkosti, jen tak z rozmaru,
z dlouhé chvíle.
Je to jakási energie, která prýští z nudy a snění: a ti, v nichž se tak
patrně jeví, bývají obyčejně, jak jsem pravil, bytosti nejlhostejnější
a nejsnivější.
Jiný, tak bázlivý, že klopí oči i před pohledem mužů, že musí se-
brat všechnu ubohou svou vůli, má-li vstoupit do kavárny anebo jít
k divadelní pokladně, kdež kontroloři zdají se mu být nadáni vzne-
šeností Minoa, Aiaka a Rhadamanta, vrhne se divoce na mimojdou-
cího starce a obejme ho s entuziasmem před udiveným davem.
Proč? Poněvadž… poněvadž tato fyziognomie mu byla neodola-
telně sympatickou? Možná; ale je správnější předpokládat, že on
sám neví, proč.
Byl jsem nejednou obětí těchto krizí a těchto vzrušení, jež oprav-
ňují nás věřit, že zlí Démoni nás posednou a působí, že provádíme
nevědomky jejich nejabsurdnější vrtochy.
Jednoho jitra vstal jsem nevrlý, smuten, znaven nečinností, pu-
zen, jak se mi zdálo, vykonat něco velikého, nějaký skvělý skutek,
a otevřel jsem okno, žel.
(Všimněte si, prosím, že duch mystifikace, jenž u některých lidí
není výsledkem práce nebo přemýšlení, ale nahodilého vnuknutí,
má v sobě mnoho, třeba to vznikalo jen žárem touhy – z této nálady,
hysterické podle lékařů, satanické podle těch, kteří myslí poněkud
lépe než lékaři, jež nás nutí bez odporu ke spoustě činů nebezpeč-
ných nebo nepřístojných.)
První člověk, jejž jsem na ulici zpozoroval, byl sklenář, jehož
pronikavé, disharmonické volání stoupalo až ke mně těžkou
a špinavou pařížskou atmosférou. Ostatně nebyl bych dovedl říci,
proč pojala mě při pohledu na toho ubohého člověka nenávist stejně
náhlá jako despotická.
„Hej! hej!“ a volal jsem naň, aby šel nahoru. Zatím jsem uvažoval,
ne bez jistého potěšení, kterak – jizba byla v šestém patře a schody
velice úzké – ten člověk se asi namáhá, aby vystoupil nahoru a ne-
urážel na mnohých místech rohy svého křehkého zboží.
Konečně se objevil: prohlížel jsem zvědavě všechny jeho skleněné
tabule a pravil jsem: „Jakže? Vy nemáte skel barevných? skel růžo-
vých, červených, modrých, skel magických, skel rajských? Nestoud-
ný! Vy se odvažujete obcházet čtvrtěmi chudých, a nemáte ani skel,
která by ukazovala život v kráse?“ A rychle jsem ho strčil ke scho-
dům, po nichž on, bruče, klopýtal.
Přiblížil jsem se k balkonu a chopil jsem malý květináč, a když se
ten člověk, vycházeje, zase objevil u dveří, spustil jsem kolmo svůj
válečný nástroj na okraj jeho krosny; a povalen tou ranou, dorozbil
pod svými zády celé své chudé, přenosné jmění, jež vydalo hlučný
třesk křišťálového paláce, pukajícího pod úderem hromu.
A zpit svým šílenstvím, křičel jsem na něho vztekle: „Život v krá-
se! Život v kráse!“
Tyto nervózní žerty nejsou bez nebezpečí a často se mohou ne-
vyplatit. Ale co záleží na věčném zatracení tomu, kdo nalezl v jediné
vteřině nekonečnost rozkoše.