Malé básně v próze Charles Baudelaire

XI. Divá žena a můj miláček
„Opravdu, má drahá, unavujete mne bez míry a slitování; člověk
by řekl, slyše vás vzdychat, že trpíte více než šedesátileté paběr-
kářky a více než staré žebračky, které sbírají chlebové kůrky u dve-
ří krčem.
Kdyby aspoň vaše vdechy vyjadřovaly výčitky svědomí, byly by
vám poněkud ke cti; ale ony vyjadřují jen přesycení blahobytu
a zmalátnělost odpočinku. A pak, vy se stále rozplýváte ve zbyteč-
ných slovech: „Mějte mne hodně rád! já toho tolik potřebuji! Potěšte
mne semhle, pohlaďte mne tamhle!“ Hleďte, pokusím se vás vyléčit;
snad pro to nalezneme prostředek za dva sous na pouti, aniž by-
chom musili jít daleko.
Všimněte si, prosím, dobře této pevné železné klece, za níž se
zmítá, vyjíc jako zatracenec, otřásajíc mřížemi jako orangutan vy-
drážděný svým vyhnanstvím, napodobujíc dokonale brzo kruhovité
skoky tygra, brzo tupou chápavost ledního medvěda, ta huňatá ob-
luda, jejíž podoba připomíná dosti nejasně podobu vaši.
Tato obluda jest jeden z těch živočichů, jež nazýváme „můj andě-
li!“, totiž žena. Druhá obluda, jež s holí v ruce křičí ze všech sil, jest
její muž. Přivázal na řetěz svou legitimní ženu a ukazuje ji po před-
městích, o výročních trzích, rozumí se samo sebou, že s povolením
úřadů.
Dejte dobrý pozor! Hleďte, s jakou žravostí (snad nelíčenou!) ona
trhá živé králíky a pípající kuřata, jež jí předhazuje její ošetřovatel.
„Nesmíš,“ praví, „sníst všechno, co máš, za jeden den,“ a na ta
moudrá slova vyrve jí krutě kořist, jejíž zmotaná střeva zachytí se na
okamžik na zubech divoké šelmy, chci říci ženy.
Nuže! pořádnou ránu holí, aby se utišila! neboť ona kroutí svýma
hroznýma očima chtivostí po odňaté potravě. Velký Bože! Ta hůl
není hůl pro komedii, slyšela jste dunět lidské tělo pod falešnou srs-
tí? Vsak také vyvaluje oči a vyje přirozeněji. Ve své strašné bolesti
všechna jiskří, jako železo, když se kuje.
To jsou manželské mravy těchto dvou potomků Adama a Evy,
těch, kteří jsou dílem Tvých rukou, Bože můj! Tato žena je bez odpo-
ru nešťastna, ač konečně snad šumivá rozkoš slávy jí není neznáma.
Jsou ještě méně vyléčitelná neštěstí a která nemají náhrady. Avšak
ve světě, do něhož byla vržena, nemohla se nikdy domnívat, že by
žena zasluhovala jiného osudu.
A teď my dva o sobě, má drahá précieuso, když vidím pekla,
jichž svět jest pln, co mám si myslit o vašem krásném pekle, vy, kte-
rá odpočíváte jen na látkách tak hebkých, jako vaše pleť, která jíte
jen pečeně a pro niž zručný sluha pečlivě vykrajuje nejlepší sousta?
A co mohou mi znamenat všecky ty nepatrné vzdechy, jež
vzdouvají vaši vonnou hruď, vy kyprá koketo? A všechny ty
z květů naučené afektace a ta stálá melancholie, která může vzbudit
v diváku každý jiný pocit, jen ne lítost? Vskutku, vzniká ve mně
někdy chuť naučit vás, co je to pravé neštěstí.
Když vás tak vidím, má delikátní krásko, s nohama v blátě
a s očima hystericky obrácenýma k nebesům, jako by prosily je
o nějakého krále, řekl bych nejspíš, že jste mladá žába, vzývající
ideál. Pohrdáte-li bezvýznamným člověkem (a tím já nyní jsem, jak
dobře víte), pozor na supa, jenž vás zhltá, sežere a zabije jen pro svou
zábavu!
Třebaže jsem básník, nejsem přec tak hloupý, jak byste ráda mys-
lila, a budete-li mne příliš často unavovat svým précieusním fňuká-
ním, budu s vámi jednat jako s divokou ženou, nebo vás vyhodím
oknem jako prázdnou láhev.