Svlékání tmy Dylan Thomas

Náhrobek říkal jen, kdy zemřela

Náhrobek říkal jen, kdy zemřela.
Její dvě příjmení mne zastavila.
Panna provdaná teď leží v pokoji.
Provdala se v tomto deštěm splachovaném místě,
kam náhodou jsem jednou zabloudil,
dřív než jsem zaslechl z matčina loubí
(nebo spatřil v zrcadlové ulitě)
déšť, jímž její vychladlé srdce promlouvalo,
a slunce ubité v její tváři.
Víc těžký kámen nepoví.
Dřív než ulehla na cizí lože
s rukou pohrouženou do vlasů
a než ten deštivý jazyk dral se zpátky
přes ďábelské roky a nevinné smrti
k jizbě utajeného dítěte,
jak říkalo se potom mezi muži, křičela,
aby její nohy v bílých punčochách byly nahé
a rudé rty do černa ulíbané,
plakala v bolesti a křivila tvář,
umluvená a rozervaná, ač očima se smála.
A já viděl ve zrychleném filmu,
jak se smrtonoš a tato šílená hrdinka
spojili kdysi na smrtelné zdi,
a slyšel jsem, jak vytesaným jazykem
kamenného ptáka, jenž ji střeží, promluvila:
Zemřela jsem dřív, než přišel čas jít na lože,
ale mé lůno touhou skučelo
a já jsem cítila při tom svém nahém pádu,
jak se planoucí rudá drsná hlava vzhůru rve,
a jeho vlasů drahou povodeň.