Malé básně v próze Charles Baudelaire

XII. Davy
Není každému dáno koupat se v množství: těšit se z davu jest umění;
a jen ten může na útraty lidského pokolení hýřit životní silou,
jemuž sudička vdechla v kolébku náklonnost k přestrojení
a k přetvářce, nenávist k bydlišti a vášeň k cestování.
Množství, samota: termíny souznačné a zaměnitelné pro činného
a plodného básníka. Kdo nedovede zalidnit svou samotu, nedovede
býti sám ani v hlučném davu.
Básník těší se té skvostné výsadě, že může podle libosti být
i sebou samým i jiným. Jako ony bloudící duše, jež hledají tělo,
vstupuje, kdykoli chce, v osobnost každého. Pro něho jediného vše
je volné; a zdá-li se, že některá místa jsou pro něho zavřena, to proto,
že v jeho očích nestojí za to, aby je navštívil.
Ten, jenž se prochází sám a zamyšlen, saje zvláštní opojení
z tohoto vesmírného obcování. Ten jenž snadno splyne s davem,
pozná zimničné rozkoše, jež provždy zůstanou nepřístupnými
egoistovi, uzavřenému jako kufr, a lenochu, schoulenému v sebe
jako měkkýš. Přijímá za svá všechna povolání, všecky radosti,
všechny bědy, které mu okolnost poskytuje.
To, co lidé jmenují láskou, je velmi malé, velmi omezené a slaboučké
v porovnání s touto nevyslovitelnou orgií, s touto svatou
prostitucí duše, jež se dává celá, se svou poezií i milosrdenstvím
nepředvídanému, jež se zjeví, neznámému, jež jde mimo.
Je dobře poučit někdy šťastné tohoto světa, a kdyby to bylo jen
proto, aby se ponížila na okamžik jejich hloupá pýcha, že jsou vyšší
štěstí než štěstí jejich, větší a rafinovanější. Zakladatelé kolonií,
pastýři národů, misionáři, vyhnaní na konec světa, znají nepochybně
něco z těchto tajemných opojení; a uprostřed veliké rodiny, již jejich
duch si vytvořil, se asi leckdy smějí těm, kteří je litují pro jejich osud
tak bouřlivý a jejich život tak čistý.