Malé básně v próze Charles Baudelaire

XVIII. Vyzvání k cestě
Jest prý jedna nádherná země, země Cocagnská; sním o tom, že ji
navštívím s dávnou přítelkyní. Zvláštní to země, ponořená v mlhy
našeho Severu, jež by mohla být nazvána Východem Západu, Čínou
Evropy, tolik se tam rozpoutala teplá a rozmarná fantazie, tak trpělivě
a svéhlavě ji okrášlila svým umělým a delikátním rostlinstvem.
Pravá země Cocagnská, kde vše je krásné, bohaté, klidné a počestné;
kde přepych s rozkoší zhlíží se v pořádku; kde život plyne
v hojnosti a sladce se v něm dýše; odkud výtržnosti, nepořádek
a něco nepředvídaného jest vyloučeno; kde i kuchyně je poetická,
tučná a dráždivá zároveň; kde všecko se Vám podobá, můj drahý
anděli.
Znáš tu zimničnou chorobu, jež se nás zmocňuje ve studené bídě,
tu nostalgii po zemi, jíž neznáme, tu úzkost zvědavosti? Jest krajina,
která se ti podobá, kde vše je krásné, bohaté, klidné a počestné, kde
fantazie vystavěla a dekorovala západní Čínu, kde život se sladce
dýše, kde štěstí se snoubí s mlčením. Tam jest třeba jít žít, tam je
třeba jít umřít!
Ano, tam je třeba jít dýchat, snít a prodlužovat hodiny nekonečnem
dojmů. Kterýsi hudebník napsal Vyzvání k valčíku; kdo složí
Vyzvání k cestě, jež by bylo možno nabídnout milované ženě, vyvolené
sestře?
Ano, v té atmosféře by se blaze žilo – tam v dáli, kde hodiny odbíjejí
štěstí hlouběji, významněji a slavnostněji.
Na zářících vlasech nebo na pozlacených, temně bohatých kožích
žijí diskrétně malby blažené, klidné a hluboké jako duše umělců,
kteří je vytvořili. Západy, kolorující tak bohatě jídelnu či salon, jsou
přidušeny krásnými látkami nebo těmi vysokými, pracnými okny,
jež olovo rozděluje na četné tabulky. Nábytek je veliký, podivný,
bizarní, plný zámků a tajných zásuvek jak rafinované duše. Zrcadlo,
kovy, látky, zlatnická práce a faience hrají tam pro oči němou a tajemnou symfonii; a ze všech věcí, ze všech koutů, ze štěrbin
zásuvek a záhybů látky uniká zvláštní parfum, jakési vrať se tam
ze Sumatry, který jest jako duší toho příbytku.
Pravá země Cocagnská, pravím ti, kde vše je bohaté, čisté a svítivé,
jako krásné svědomí, jako velkolepá kuchyňská baterie, jako
nádherný klenot, jako pestrý šperk. Poklady světa tam plynou, jako
do domu člověka pracovitého a toho, který se zasloužil o celý svět.
Zvláštní země, vyšší než jiné, tak jako Umění jest vyšší než Příroda,
kde tato jest reformována snem, kde jest opravena, zkrášlena, přetavena.
Ať hledají, ať posunují ustavičně hranice svého štěstí, tito alchymisté
zahradnictví. Ať si nabízejí ceny šedesát a sto tisíc zlaťáků
tomu, kdo rozřeší jejich ctižádostivé problémy! Já, já našel svůj černý
tulipán a svou modrou jiřinu!
Ty neporovnatelný květe, tulipáne znovu nalezený, alegorická jiřino,
do této krásné země tak klidné a tak snivé bychom měli jít žít
a kvést, viď? Zde bys nebyla obklopena analogií sebe samé a zde by
ses neodrážela, abych mluvil jako mystikové, v tom, co tobě samé
odpovídá?
Sny! Stále jen sny! a čím je duše ctižádostivější a delikátnější, tím
více sny ji vzdalují možného. Každý člověk nosí v sobě svou dávku
přirozeného opia, stále vyměšovaného a obnovovaného, a od narození
až do smrti, kolik pak napočteme hodin, naplněných pozitivní
rozkoší, zdařeným a rozhodnutým činem? Budeme vůbec někdy žít,
přejdeme vůbec někdy v ten obraz, jejž maloval můj duch, v ten
obraz, jenž se ti podobá?
Ty poklady, ten nábytek, ten přepych, ten pořádek, ty parfumy,
ty zázračné květiny – to vše jsi ty. A ty velké řeky a ty klidné průplavy
– tos také ty. Ty ohromné koráby, přeplněné bohatstvím, jež
unášejí, a odkud stoupají monotónní zpěvy povelů, to jsou mé myš-
lenky, které spí nebo si hoví na tvém klíně. Vedeš je tiše k moři, jež
jest Nekonečno, odrážejíc hloubky nebe v průzračnosti své krásné
duše; a když, jsouce unaveny dutím moře a přeplněny výrobky
Orientu, vracejí se do rodného přístavu, pořád jsou to mé obohacené
myšlenky, jež z nekonečna vracejí se k tobě.