Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXIX. Velkomyslný hráč
Včera, mezi davem na boulevardu, pocítil jsem, že se mne dotkla
tajemná Bytost, již vždy jsem toužil seznat a již jsem ihned poznal,
ač jsem jí nikdy nespatřil. Měl patrně sám vůči mně podobnou touhu,
neboť, jda mimo, na mne významně mrkl; rychle jsem ho poslechl.
Pozorně jsem kráčel za ním a brzy jsem sestoupil za ním do
podzemního bytu, oslňujícího, kde skvěl se přepych, jemuž přibližný
příklad nemohlo poskytnout žádné z nejvznešenějších obydlí
v Paříži. Zdálo se mi podivné, že jsem mohl tak často chodit kol toho
nádherného doupěte, aniž bych si byl všiml jeho vchodu. Zde vládla
vybraná, až opojná atmosféra, jež působila skoro okamžité
zapomenutí vší odporné hrůzy života; zde to dýchalo pochmurným
blaženstvím, analogickým tomu, jež asi zakoušeli ti, kteří pojedli
lotosu, když, vystupujíce z lodi na okouzleném ostrově, ozářeném
svity věčného odpoledne, cítili, kterak se v nich rodí, při omamujících
zvucích melodických kaskád, touha nespatřit již nikdy svoje penaty,
své ženy, své děti a nikdy již nevstoupit na vzduté vlny moře.
Byly tam podivné tváře mužů a žen, poznamenané osudnou krásou,
o nichž se mi zdálo, že jsem je již viděl v dobách a v zemích, na
něž jsem naprosto nedovedl si přesně vzpomenout a jež ve mně
budily spíše bratrskou sympatii než tu bázeň, jež vzniká pravidelně při
spatření neznámého. Kdybych se chtěl pokusit definovat nějakým
způsobem podivný výraz jejich zraků, řekl bych, že nikdy jsem neviděl
zraků silněji se lesknoucích hrůzou před nudou a nesmrtelnou
touhou cítit, že žijí.
Usedajíce, já a můj hostitel, byli jsme již dokonalí staří přátelé. Pojedli
jsme a napili se přes míru všech možných druhů neobyčejných
vín, a což bylo neméně neobyčejné, zdálo se mi po několika hodinách,
že nejsem o nic více opilý než on. Mezitím hra, tato nadlidská
rozkoš, přerušovala v různých intervalech naše hojné popíjení
a musím říci, že jsem hrál a prohrál svou duši v několika partiích
s heroickou bezstarostností a lehkostí. Duše jest něco tak
nehmotného, tak často zbytečného a leckdy i nepříjemného, že jsem
při této prohře byl jen o málo méně dojat, než kdybych byl ztratil
na procházce svou navštívenku.
Pokuřovali jsme zdlouha několik doutníků, jejichž chutnost
a nepřirovnatelný parfum probouzel v duši nostalgii po neznámé
zemi a neznámém štěstí, a já, opojen vší tou rozkoší, odvážil jsem se,
v návalu důvěrnosti, jež se nezdála být mu nepříjemnou, zvolat,
chopiv se číše plné až k okraji: „Na vaše nesmrtelné zdraví, starý
Kozle!“
Hovořili jsme také o vesmíru, o jeho stvoření a o jeho příští zkáze;
o té veliké myšlence století, totiž o pokroku a možnosti zdokonalení
a vůbec o všech formách lidské domýšlivosti. O tomto sujetu Jeho
Výsost byl nevyčerpatelný v lehkých a nevývratných vtipech a
vyjadřoval se s takovou příjemností mluvy a klidem při svém
čtveráctví, jaký jsem neshledal ani u nejslavnějších causerů světa.
Vysvětlil mi absurdnost různých soustav filozofických, které až posud
opanovaly lidský mozek, ba ráčil mi svěřit několik základních principů,
jichž dobrodiní a vlastnictví mi nesluší sdílet s nikým. Nestěžoval si
nikterak, že požívá špatné pověsti ve všech dílech světa, a ujistil mě,
že jemu samému nejvíce záleží na zničení pověry, a přiznal se mi, že
jen jednou se bál o svou vlastní moc, a to tenkrát, když slyšel
kazatele, důvtipnějšího než jeho spolubratři, volat na kazatelně:
„Drazí bratři, nezapomínejte nikdy, až uslyšíte vychvalovat pokrok
osvěty, že nejkrásnější lstí ďáblovou jest, přesvědčit vás, že
neexistuje.“
Vzpomínka na tohoto slavného řečníka přivedla nás přirozeně na
hovor o akademiích a můj podivný společník mi tvrdil, že v mnohých
případech neopovrhuje tím, inspirovat péro, slovo a svědomí
pedagogů, a že je skoro vždycky osobně, ač neviditelně, přítomen
všem zasedáním akademií.
Tolik laskavosti mi dodalo odvahy a já se otázal, jak se daří Bohu
a zda ho nedávno viděl. Odpověděl s bezstarostností, v níž byl jakýsi
odstín smutku: „Pozdravujeme se, když se potkáme, ale jako
dva staří šlechtici, v nichž vrozená uhlazenost nedovede zahladit
docela vzpomínku na staré zášti.“
Pochybuji, že jeho Výsost dala vůbec někdy tak dlouhou audienci
prostému smrtelníku, a bál jsem se, abych ji nezneužíval. Konečně,
když zimou se chvějící zoře bělostí polila okna, ta slavná osobnost,
již tolik básníků opěvá a jíž tolik filozofů slouží a k její slávě
nevědomky pracuje, mi pravila: „Chci, abyste si zachoval dobrou
vzpomínku na mne, a chci vám dokázat, že Já, o němž se praví tolik
zlého, jsem také někdy dobrý chlap, abych užil jednoho z vašich
sprostých výrazů. Abych nahradil nenahraditelnou ztrátu vaší duše,
již jste utrpěl, daruji vám výhru, již byste byl získal, kdyby vám bylo
štěstí přálo, totiž možnost ulehčit si a přemáhat po celý život
tu bizarní chorobu Nudy, která jest pramenem všech vašich neduhů
a všech vašich bídných pokroků. Nikdy se ve vás neprobudí touha,
abych vám nepomohl ji uskutečnit; budete zahrnut lichocením, ba
zbožňováním; stříbro, zlato, diamanty, báječné paláce vás vyhledají
a budou vás prosit, abyste je přijal, aniž byste se namáhal získat je.
Změníte vlast a krajinu tak často, jak vám to bude kázat vaše fantazie;
budete se zpíjet rozkošemi, bez únavy, v rozkošné zemi, kde je
vždy teplo a kde ženy voní tak sladce jako květiny – a tak dále, a tak
dále…,“ dodal vstávaje a propouštěje mě s laskavým úsměvem.
Kdybych se nebyl bál pokořit se před tak velkým shromážděním,
byl bych rád padl k nohám toho velkomyslného hráče, abych mu
vzdal dík za jeho neslýchanou štědrost. Ale když jsem jej opustil,
ponenáhlu vrátila se do mých prsou nezhojitelná nedůvěra;
neodvažoval jsem se již věřit v tak zázračné štěstí a uléhaje a modle
se ještě ze starého hloupého zvyku, opakoval jsem v polospánku:
„Můj Bože! Pane a Bože můj! dej, ať mi ďábel dostojí v slovu!“