Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXIV. Již!
Již stokrát slunce, zářivé nebo zasmušilé, vytrysklo z té obrovské
mořské kádě, jejíž břehy lze stěží postřehnout. Stokrát se, zářící nebo
zamračené, opět ponořilo ve svou nesmírnou večerní lázeň. Již
hezkých pár dní mohli jsme pozorovat protější stranu firmamentu
a luštit nebeskou abecedu svých protinožců. A každý cestující
vzdychal a reptal. Řekl bys, že přiblížení země přivádí jejich bolest
v zoufalství. „Kdy už,“ říkali, „přestaneme spát spánkem, jímž otřásá
mořská vlna, jejž ruší vítr, který chrápe silněji než my? Kdy budeme
moci zažívat v nehybné lenošce?“
Byli mezi nimi takoví, kteří myslili na svůj krb, kteří litovali
svých nevěrných a protivných žen a svého křiklavého potomstva.
Obraz vzdálené země přiváděl všechny v takové šílenství, že by byli,
myslím, jedli trávu s větším nadšením než dobytek.
Konečně byl ohlášen břeh; a viděli jsme, přibližujíce se, že je to
nádherná, oslnivá země. Zdálo se, že hudba života odtamtud zaznívá
v neurčitém šumění a že z těch břehů, bohatých na zeleň všedních
odstínů, vydychuje na několik mil rozkošná vůně květin a ovoce.
Ihned se všichni zaradovali a každý potlačil svůj špatný rozmar.
Na všechny hádky se zapomnělo, všecky vzájemné křivdy byly
odpuštěny; smluvené souboje byly vyhlazeny z paměti a hněvy
odlétly jako kouř.
Já jediný byl smuten, nepochopitelně smuten. Podobaje se knězi,
jemuž bylo urváno jeho božství, nemohl jsem bez žalné hořkosti
odpoutat se od toho moře tak hrůzně svůdného, od toho moře tak
nekonečně měnlivého v své ohromující prostotě, od toho moře, které
zdá se v sobě obsahovat a zobrazovat svými hrami, svým chováním,
svým vztekem i svými úsměvy rozmary, agonie a extáze všech duší,
které žily, žijí a budou žít!
Louče se s touto nepřirovnatelnou krásou, cítil jsem se až k smrti
sklíčeným; a proto, když každý z mých soudruhů řekl: konečně, já
mohl zvolat jen: již!
A přece byla to země, země se svým hlukem, svými vášněmi,
svým pohodlím, se svými slavnostmi; byla to země bohatá a skvělá,
plná slibů, jež nám vysílala tajemnou vůni růží a pižma, země, odkud
hudba života k nám doléhala v milostném šumění.