Malé básně v próze Charles Baudelaire

XXXIX. Ušlechtilý oř
Je velice ohyzdná. A přece je rozkošná!
Čas a Láska ji poznamenaly svými drápy a krutě ji poučily, co
mládí a svěžesti odnáší každá minuta a každý polibek.
Jest vskutku ohyzdná; je to mravenec, pavouk, chcete-li, ba i
kostlivec; ale je to také zázračný nápoj a čarodějný lék; zkrátka ona
jest rozkošná.
Čas nemohl zlomit jiskrnou harmonii její chůze, ani nezničitelnou
eleganci její struktury. Láska neporušila příjemnost jejího dětského
dechu; a Čas nevyrval ničeho z jejího hojného vlasu, odkud dýše
v divých parfumech všechna čertovská životnost francouzského
Jihu: Nîmes, Aix, Arles, Avignon, Narbonne, Toulouse, města
požehnaná sluncem, láskou dýšící a roztomilá!
Čas a Láska do ní marně zatínaly svoje zuby; v ničem nezmenšily
neurčitý, ale věčný půvab její chlapecké hrudi.
Sešlá snad, ale ne unavená, a vždy heroická připomíná ty čistokrevné
oře, jež oko opravdového amatéra rozezná, třeba byli zapřaženi
k nájemnému kočáru nebo k těžkému vozu.
A pak, ona je tak sladká a tak horoucí! Miluje, jako milujeme na
podzim; řekl bys, že známky blížící se zimy zažíhají v jejím srdci nový
oheň, a v otrocké oddanosti její něhy není nikdy nic unavujícího.